Jel jsem do Brna. Na vyšetření. Zahrozila rakovina. Auto si spokojeně předlo, dodržoval jsem rychlost a ignoroval troubení hlupáků, kteří se hnali za svými zběsilými životy. U Rousínova jsem to vzal na starou, přestalo mě to houkání bavit. Konečně klid. Silnice sice nebyla zcela prázdná, ale nikdo se nikam nehnal.

Na houpačkách za městem jsem se podíval na oblohu. A užasl. Nad námi se zvolna pohybovalo obrovské UFO. Jak se přibližovalo, daly se rozpoznat detaily. Kopce, lesy, údolí, ale taky silnice, domy a domky. Akorát vzhůru nohama. Kopie Země? Těžko říct, ale nejevilo se to zaoblené. Jel jsem už velice pomalu, ostatní řidiči také. Nejspíš jsme byli všichni fascinováni tou zvláštní nebeskou podívanou. Pak už jen záblesk a auto stálo na úplně nové silnici a nad námi se klenula kulatá výseč Země.

Nacházeli jsme se v tropickém pralese, silnice ale vypadala natolik skvěle, že se dalo pokračovat v jízdě. Nikdo to nehnal. Zvláště když se naše až do dneška domovská planeta začala vzdalovat. Opouštěli jsme ji se zvláštními pocity. Tedy aspoň já. Pak se kolona ještě přibrzdila, až zastavila. Postupně jsme poskakovali kupředu. Stál tam policista docela lidských rozměrů v nablýskané uniformě.

Když jsem k němu přijel, dobře jsem si ho prohlédl. Nic zvláštního, kulatá hlava, velké oči, tmavé vlasy a - zní to otřepaně - špičaté uši. Ozval se lámanou češtinou: “Namaste. Pane, vítám vás na Arše. Bohužel došlo k nedopatření a vaše skupina se místo v českém sektoru ocitla v regionu Indie. Samozřejmě vás dopravíme na správné místo, energetické zdroje transportérů jsou ale momentálně vybité, musíte jet vlakem. Pokračujte rovně a u ukazatele se stylizovanou parní lokomotivou odbočte vpravo. Nádražní budova je asi dvě míle severně.”

Pak mávl zcela vypovídajícím gestem k odjezdu. No jestli tohle musí vyprávět každému řidiči v naší frontě, pak si dá… pomyslel jsem si. Nechtěl jsem mu to ještě ztěžovat, tak jsem zařadil jedničku a vydal se vpřed, auta přede mnou  už mizela v dálce. Bylo to hodně zvláštní, ale podivně poklidné. Něco je ve vzduchu. Asi po takových pěti kilometrech se v džungli objevila mýtinka, kde lesklá cedule s logem lokomotivy a nápisem sypaným čajem ukazovala doprava. Odbočka na sebe nedala příliš čekat. Tak jsem odbočil a za chvilku jsem už volil místo na velkém parkovišti před moderní budovou zjevně skrývající nádraží. Právě z ní západním směrem vyrážel aerodynamický vlak, jenž v průběhu několika sekund dosáhl velké rychlosti a zmizel v dálavách. Nikoliv za obzorem, protože nic takového tu nebylo.

Další policista. Vystoupil jsem z auta, bezděčně ho zamkl a vydal se ke strážci pořádku. Zrovna odbavoval čtyřčlennou rodinku.

“... ano, museli jsme vás sem přenést, protože vaší planetě hrozí bezprostřední ohrožení, které by znamenalo velké ztráty na životech.”

Přistoupil jsem k nim a poslouchal.

Otec rodiny se zrovna ptal: “A to jste s tím ohrožením nemohli nic dělat? Měl jsem rád svoji planetu, kam se teď podějeme?” V závěru jeho hlas rostl k nepředstíranému zoufalství.

“Jen klid, pane,” řekl tiše policista. “Archa je jen přechodné opatření. Máme už pro vás vytipovánu novou planetu, budete moci začít od začátku. Země se nyní bohužel vrací do vulkanického období, kdy nepůjde dopředu zjistit, která sopka vybuchne dřív a kdy půjde o masivní explozi supervulkánu. Pár tisíc let se tam nebude dát žít.”

Muž zařval: “Ale my jsme tam měli dům, majetek, psa, přátele, chceme zpátky, vraťte nás!”

Uniformovaná postava se na něho dívala shovívavě a deklamovala tiše a zřetelně jako robot: “Dům dostanete nový, majetek na nic nepotřebujete, váš pes bude zachráněn v další etapě, s přáteli se zase sejdete ve vašem sektoru, zpátky jít nemůžete, byla by to sebevražda.”

Rozplakali se. Všichni čtyři. Položil jsem muži ruku na rameno a bůhvíproč řekl: “Věřím, že se nemusíme bát, vše bude v pořádku. Hlavně, že žijeme.”

Když už nikdo nic neříkal, policista tiše konstatoval: “Půjčte mi vaše osobní doklady a doklady od vozidla, načtu je do databáze a pokud si to budete přát, pošleme vám později vaše auto do nového přechodného domova. Nyní budete pokračovat jen s nejnutnějšími zavazadly. I přesto už jeden zcela plný vlak do regionu Střední Evropy odjel, ale nebojte se, pojede další, jděte do haly, posaďte se na lavičku a chvilku počkejte, než budete vyzváni k nástupu.”

Když došla řada na mě, jen jsem chápavě přikývl a dal policistovi občanku, řidičák a technický průkaz. Načetl je do skeneru na levém předloktí a usmál se.

“Vy jste všechno pochopil, že? A netváříte se zoufale. To je dobře, budete zajisté dobrým zástupcem lidí vaší obce.”

“Politika?” Usmál jsem se i já. “Na tu mě nikdy neužilo.”

“Jen nechte být,” konstatoval policista a podal mi ruku. Příjemně elektrizovala. “Tady bude politika něco úplně jiného. Žádné tlachy a machinace. Opravdová správa veřejných věcí. Nebojte se, to zvládnete.”

Odcházel jsem od něho se smíšenými pocity. No jen jestli zdraví dovolí, pomyslel jsem si sarkasticky. U dveří do nádražní budovy pracovali dva dlouhouší technici. Jeden měl rozložený velký výkres a něco v něm opravoval krátkým modrým stylusem. Obrazovku tohoto typu jsem zatím nikdy neviděl.

“Máte nějaké přání?” zeptal se ten druhý.

“Ehm…” vykoktal jsem, “nevíte, kde je tu záchod?” Docela jsem už potřeboval.

“Ale jo,” odtušil technik, “v hale samozřejmě záchodky jsou, ale můžete jít i tamhle za roh. Tato půda je čerstvá, potřebuje pohnojit a zavlažit.”

Využil jsem jeho nabídky, při návratu jsem na něj kývl a usmál se: “No víte, já zemědělství moc nerozumím, jsem spíš přes počítače.”

Rozzářila se mu tvář: “Opravdu? To my taky, celý komplex Archy je řízen poměrně složitými počítačovými soustavami. Uvítáme každého lidského pomocníka, který nám s tím pomůže. Obáváme se totiž, že právě řídící infrastruktura začne kolabovat nejdříve. Šťastnou cestu do nového domova!”

Vešel jsem do haly. Na lavičkách uspořádaných do kruhu tu seděla asi padesátka lidí, v jejichž očích se dal číst strach a napětí. O to větší když za okny haly projela na slonu obrovská živá indická bohyně, no mohli dohromady měřit na čtyři až pět metrů.

Bohyně ale dál nepokračovala. Uvázala slona k zábradlí před budovu a vešla do haly. Perfektně česky vyslovila: “Vítejte!”

Pokud se ti lidé báli, teď už byli přímo zděšení. Po bocích bohyně stáli mí známí technici. Jeden ukázal k naší lavičce. Bohyně vykročila přímo ke mně.

“Zdravím, příteli,” řekla tiše,“ můžeš je uklidnit?”

Pokrčil jsem rameny, ale vstal jsem, postavil se nahoru na lavičku a značně silným hlasem jsem zvolal: “Nebojte se, lidé dobří, nehrozí nám nebezpečí. Kdyby ano, už bychom byli mrtví. Naši přátelé nás přišli zachránit.”

Ozvalo se zašumění a jeden mladý muž vykřikl: “To má být únos? Proč bychom měli být mrtví? Sakra!”

Pochopil jsem, že musím lépe volit slova: “Podívejte, Země se mění, poklidný stav povrchu planety se stane, jestli to dobře chápu, brzy minulostí. Všude vybuchnou vulkány. Lidstvo by zahynulo. Takto máme ještě naději.”

Nemůžu říct, že bych se setkal s naprostým úspěchem, ale zdálo se, že napětí ostatních lidí přece jen trošku polevilo. Zasloužila se o to asi i bohyně, která si poklekla k naší lavičce a z batohu na zádech začala vytahovat zvláštní předměty a šálky.

“Uvařím vám čaj, tady děvče ho pak bude moci roznést ostatním.” Z jedné té zvláštní věci se pak začaly hrnout další šálky. Druhá zadýmala a bohyně z ní začala napouštět do šálků voňavý zelený čaj.

“Aha, tácky,” odtušila s úsměvem, stiskla něco na prvním přístroji a začaly vyjíždět tácy. Vždy se podívala na jednu lavičku, nachystala příslušný počet šálků a drobné dívce v džínách, která mimochodem taky nevypadala vůbec zděšeně, ukázala, kam má čaj zanést. Nakonec jsme se dočkali i my. Usmál jsem se na dívku a ona zas na mě.

“Chcete se něco zeptat?” dotázala se bohyně, když jsme byli všichni obsloužení.

Pobral jsem všechnu odvahu a spustil: “Víte, jel jsem právě na vyšetření do Brna kvůli rakovině. Co teď budu dělat?”

“Rakovina?” Konstatovala bohyně a prohlédla si mě ostrým zrakem. “To by mělo jít vyřešit. Stejně jako ostatní vaše nemoci. Víte co, projdeme se.”

Vstala v celé své velikosti a ukázala ke dveřím v boční stěně haly, nad nimiž svítil známý šesti ramenný modrý kříž. Zatím tu ale bylo prázdno, personál nejspíš ještě nenastoupil. Pokynula mi k lůžku. Když jsem se položil, uvolnila si vlasy a vyhrnula rukávy. Pak začala přejíždět rukama nad mým tělem, cítil jsem proudící energii. Načež vytáhla z batohu přístroj pro mě neznámého určení. A začala mi ho přikládat k různým místům na těle. Předmět vydával pískavé zvuky jako rozbitá vysílačka a já cítil, jak se v mém nitru cosi obrací. Občas to píchlo, ale většinou šlo o pocity příjemné.

Pak to najednou skončilo. Bohyně vypnula přístroj a schovala ho zpět do svého batohu.

“Nyní byste měl být v podstatě zdravý,” konstatovala, “v každém případě ale zajděte v cílovém sektoru k doktorovi, kdyby došlo k nějaké remisi. Postupně vybavíme vaše lékaře odpovídající technikou, bude záviset jen na nich, jestli se ji naučí používat.”

Nádražní rozhlas začal cosi brebentit v neznámé řeči.

“Váš vlak je tu,” řekla bohyně a ukázala ke dveřím do haly. “Přeji šťastnou cestu a dlouhý a plodný život.”

Cítil jsem se skvěle.

“Děkuji,” poklonil jsem se s rukama sepjatýma v indickém stylu.

Bohyně se usmála: “Běžte, ať nezmeškáte. Ať už vás potká cokoliv, hlavně se nebojte. A vzpomeňte si někdy na roztržitou Gruji, která tento náhradní svět pomáhá držet dohromady.”

No řeknu vám, nebýt toho, že jsem se probudil, byl bych snad tím nejšťastnějším člověkem na světě. Vlastně na Arše.