Thymia se zvolna nechávala unášet proudem lidí a nasávala atmosféru města - a to doslova.
Puch odpadků a výkalů tlejících na srpnovém slunci úspěšně soutěžil s vůněmi jídel, které do ulic zalétaly z krčem a některých domů, třebaže poledne už dávno minulo.
Když jí o nos zavadila vůně čerstvě upečeného chleba, zakručelo jí v žaludku a uvědomila si, že od rána nejedla. Vylovila z mošny jedno ze tří pláňat, jež za svítání utrhla z pokřiveného stromku u cesty, a zakousla se do něj.
A zatímco jí ze jeho sladkokyselé chuti trnuly všechny zuby, rozhlížela se kolem.
Těch lidí všude!

Tolik jich snad nepotkala za celý svůj život. Dvakrát ji sice otec vzal na jarmark do Blanska, ale to s Brnem ani zdaleka nedalo srovnat. Ve změti zdejších křivolakých uliček by bylo snadné zabloudit.
Dolní trh, opakovala si v duchu. Musím najít Dolní trh.

„Nedá se přehlédnout, je to ten nejvýstavnější ze tří kamenných domů na Dolním trhu. Má zdobný portál a křídla oken v prvním patře jsou z opravdového skla. Nemůžeš se splést,“ řekla Mína na smrtelné posteli.

Takže Dolní trh, najít ten dům…a co pak? Neměla tušení. Ale byla si jistá, že na něco přijde.

Franek se poflakoval městem.
Měl rád ty dny velkých trhů, kdy byli všichni zaujati mumrajem kolem obchodování, a jeho si nikdo nevšímal. Žádní výrostci po něm na ulici neházeli nadávkami, ani kamením, a on nemusel jako pokaždé ve rvačce obhajovat svou čest.
I když… jakou čest?
Jakou máte čest, jste-li nemanželským panchartem známé hampejznice Majdalény z Jirchářské uličky? Vůbec žádnou.
Můžete snad stát na společenském žebříčku ještě níž?
Ó ano… pokud je druhým z vašich rodičů kat.
Pak jste naprostým králem bezectných.

O tom však Franek neměl ani tušení.
Majdaléna tohle tajemství střežila jako oko v hlavě. Jenže, jak kluk rostl, začínal se mistru popravčímu podobat čím dál víc.
Naštěstí si toho zatím nikdo nevšiml. Občané brněnští obvykle klopili zrak, když je mistr meče míjel, a měl-li kdo možnost popatřiti do katovy tváře zblízka, pak těsně před smrtí, a to míval většinou jiné starosti než porovnávat jeho podobu s nějakým otrapou Frankem.

Taky měl trhy rád proto, že tu občas byla příležitost nakoupit za pět prstů.
Ne, Franek nebyl zloděj, jen ho těšilo sem tam štípnout nějakou drobnost, donést ji mámě a pak poslouchat její lamentování, že roste pro Stínov a pro šibenici. Netušil, že Majdaléninou nejhorší noční můrou je představa, jak vlastní otec odsekává zlodějskému synkovi pravou ruku za trest a pro výstrahu.

Franek neochotně odvrátil oči od křupavých preclíků na ošatce u krámku pekaře (mistr Vendelín měl oči jako rys a žádný poberta u něj neměl šanci) - a vtom ji uviděl.

Plavovlasou dívku v obnošené kytli, zcela jistě cizinku, podle toho, jak se rozhlížela a zastavovala a vůbec působila užasle a trochu náměsíčně. Líbila se mu, i když nebyla zrovna nejmladší – dvanáctiletému připadali lidi přes dvacet všichni málem jako starci.
Když sáhla do mošny, kterou měla přes rameno, a vytáhla jablko, zaslechl zevnitř kabely zajímavé cinknutí.
Ale, ale, copak to tam asi má? Vypadá jako chudačka, ale zdání může klamat.

Nenápadně zrychlil krok, a když dívku míjel, zničehonic uklouzl.
Byl by se svalil přímo do hromádky koňských koblih, ale podařilo se mu zachytit se dívky za paži. Zatímco mu pomáhala na nohy, jeho druhá ruka hbitě vklouzla do mošny a …

..."A mám tě, strako zlodějská!" řekla Thymia tiše. Její štíhlé prsty obemykaly Frankovu ruku s nebývalou silou.
"Tak co, mám zavolat městské strážníky? Nepochybuju, že nebudou daleko."
...a že si nenechají ujít příležitost sešvihat někomu záda, pomyslela si.
Vzpomněla si na výjev z blanenského jarmarku, kdy biřici podobného výrostka málem utloukli k smrti, a už jí to nepřišlo jako ten nejlepší nápad.
"Jak ti říkají?" zeptala se klidně, aniž povolila sevření.
Franek po té ženské blýskl vzdorovitýma očima. Co je ti do toho, krávo? odsekl v duchu. Pak mu to došlo.
Ona nezačala ječet, ani volat stráže. Znamená to snad, že mu dává šanci?

"Máma mi říká Franku a ostatní Pancharte."
"Aha.Takže, Franku...já jsem Thymia, jsem tu nová a potřebuju průvodce po tomhle městě. Vsadím boty, že ty tu znáš každou uličku, každý kout. Povedeš mě?"

Pustila jeho ruku. Čekala, že vezme nohy na ramena, ale zmýlila se.

Přikývl.

" A co za to? Zadarmo ani kuře... však víš, Thymio,"převaloval v ústech její jméno jako kousek medové plástve. Líbilo se mu. Líbila se mu celá.
Dobrá tedy, provede ji po městě, a když Jáh dá, třeba na tom ještě něco trhne.
 

"Co takhle jabko? Pro začátek..."
Natáhla k Frankovi otevřenou dlaň s dalším plánětem.

"A pak ti možná ukážu, co mám v té mošně. Protože to tě zajímalo nejvíc, počítám, když jsi tam chtěl krást. Ale to si musíme najít nějaké klidnější místo, tady nás lidi leda ušlapou. Tak co, bereš to?"

Franek popadl jablko a jediným kousnutím ho zmenšil na polovinu.
"Jo,"zamumlal s plnou pusou. "Pojď za mnou."