Emil se v agentuře celkem zabydlel. Jeho milá se s ním sice kvůli tomu rozešla, ale on považoval takové jednání za pošetilost, takže jen pokrčil rameny a řekl si: není ta, bude jiná. Jaroslav s ním občas vyrazil na pivo a i ostatní spolupracovníci ho brali.

 

„Jardo, to jsou v naší agentuře jenom chlapi? Nikdy jsem tam žádnou ženskou neviděl.“

„A neuvidíš. Jsme vysloveně pánský klub. Ale nikde to nevykládej, nebo si nás podají nějaké sufražetky.“

„To je zajímavé. Myslel jsem, že budoucnost přeje rovnoprávnosti.“

„To jo. Ale také přeje bezpečnosti žen. Pro ženu je cestování časem záležitost nepochopitelná. Tedy alespoň v budoucnosti, kde se ctí jak rovnoprávnost, tak rozdílné myšlení obou pohlaví.“

 

„Je to zvláštní. Nechápou cestování časem?“

„Poslyš, Emile, já tam nikdy nebyl, takže to nemůžu posoudit. Ale takhle nám to prezentovali. Co ty víš o ženských budoucnosti? I ty dnešní jsou často pěkná záhada.“

***

Dny příjemně plynuly a blížily se vánoční svátky. V agentuře si začali pracovníci plánovat dovolenou a probační oddělení se snažilo stihnout, co se dá. Jednoho pošmourného prosincového dne přišel Jaroslav za Emilem se zjevnými rozpaky.

 

„Poslyš, Emile, máme tu takovou zapeklitou záležitost. Potřebuji někoho, kdo mi s tím píchne, ale nebudu na tebe naléhat, když se rozhodneš do toho nejít.“

„O co jde?“

 

„V Prostějově je nějaký spisovatel, který poměrně přesně popsal činnost naší agentury. Probační se snažilo usilovně najít jeho kontakty na cestovatele časem, ale nic nenašlo. Pokud ale svůj román vydá, bude to průšvih. Časová linie se asi nezmění, ale my budeme nuceni zavřít živnost a začít někde jinde od píky.“

 

„To je to tak vážné? Jak se o tom probační dozvědělo?“

„Z budoucnosti. A neptej se mě, jak to zjistili.“

„Evidentní paradox. On to vydal a my změníme budoucnost, když ho přesvědčíme, aby to nedělal.“

 

„Vystihl jsi to přesně. Ale musíme se pokusit o naši záchranu, to snad chápeš.“

 

Tentokrát si Emil odpustil cestu pantografem a nasedl s Jaroslavem do brněnského rychlíku. V Prostějově se podívali na navigaci. Vypadalo logicky, že ulice Na hrázi je u rybníka. Prohlíželi si vyvěšený jízdní řád.

 

„Hele, tady to je, zastávka rybník, linka 41, ale moc často nejezdí,“ řekl Jaroslav.

„Tady je ta zastávka taky, jednadvacítka, taky sezónní spoj.“

„Ovšem tohle je lepší. Číslo 4, jezdí skoro každou půlhodinu.“

 

Autobus oba agenty svezl po městském okruhu a po chvilce již vystupovali u rybníka. Spisovatel bydlel v nízkém paneláku naproti.

 

„Dobrý den, pane Malý, můžeme s vámi mluvit?“ začal Jaroslav.

„O co jde, pánové?“

„Jsme z bezpečnostní agentury Proba Security z Olomouce.“

„Aha. A co já s tím?“

„Všechno vám vysvětlíme, pustíte nás dovnitř?“

„No tak dobře, pojďte do kuchyně, dáte si kafe?“

 

„Díky, to nebude nutné.“

„Posaďte se, takže co ta vaše Poroba?“

„Proba Security. Od anglického probability, tedy pravděpodobnost.“

„Poslyšte, vy mi něco připomínáte, ale nemůžu si vzpomenout.“

„Možná to bude váš román. O cestování časem.“

 

„Aha, máte pravdu, tam mám agenturu z Olomouce, která se takovými věcmi zabývá. Ale co to má společného s vámi?“

„To je právě ono. My jsme ta vaše agentura.“

„A cestujete časem? Vy jste dobří. Píšu sci-fi, není to nic světoborného, ale beru to jako zábavu. Cestování časem je běžné klišé, jenom záleží na tom, jak to podáte.“

„No právě. A vy jste to podal příliš přesně.“

 

„Poslyšte, vy si ze mě děláte legraci. Ten román jsem ještě nevydal a navíc je to fikce, která nemůže mít nic společného se skutečným světem. Jak jste se o mně dozvěděli?“

 

„To je trošku problém, ale vy to určitě pochopíte. Ten román jste nevydal, ale chystáte se k tomu. No a my cestujeme časem. Takže jsme si ho mohli přečíst, respektive mohl si ho přečíst náš probability department. Naše agentura je tam prý popsána docela přesně. Jsou tam jiná jména a jiné lokace, ale jsme to my.“

 

„Takže chcete po mně co? Abych to nevydával? A nespácháme tím nějaký paradox?“

 

„Spácháme, ale bude to přiměřený paradox, naše probační - probability department, to tak vidí. Pokud ten román vydáte, naše agentura bude odhalena a my budeme muset přerušit naši činnost. A to možná způsobí výpadek, ve kterém se budou moci cestovatelé časem volně producírovat po naší zemi a páchat všelijaké nepravosti. Psal jste o tom, takže víte, o čem mluvím.“

 

„A vy si myslíte, že vám uvěřím? Nejste náhodou nějací vtipálci z naší počítačové sítě, kteří si stáhli můj román a teď dělají problémy?“

„To nejsme. Ani nevíme, že jste v nějaké síti.“

„Takže Proba Security, říkáte? Časová policie?“

„Přesně tak, pane Malý. Hlídáme naši dobu před narušiteli z budoucnosti.“

 

„Nějak se mi to nezdá. Nezlobte se, ale ten můj román fakt není nic originálního. Jak by se mohl trefit do skutečnosti?“

 

„To nevíme. Probační hledalo vaše možné kontakty s cestovateli v čase, ale nic nenašlo. Prostě: když se o něčem hodně píše, pak se můžete trefit. Vy a nebo někdo jiný, na tom nezáleží. Problém je jinde. Spočívá v naší další existenci. Vám to možná způsobí nějakou finanční újmu, když román nevydáte. Jsme ochotni vám tuto újmu kompenzovat. Ba co více: můžete si říci jakoukoliv rozumnou částku, řekněme do milionu korun. Tolik za ten román nedostanete, leda byste prodal práva do Ameriky.“

 

„Vy mě tedy docela bavíte, pánové. Kdybych psal kvůli penězům, tak bych neváhal. Ale vy znáte nějakého spisovatele v Česku, kdo se psaním uživí? Tedy když nepočítám toho, co dává lekce tvůrčího psaní.“

„Tady nejde o peníze, pane Malý, a vy to docela jistě chápete. Takže vás prosím: nedělejte drahoty a ten román schovejte do šuplíku. Napíšete jistě něco lepšího. Nebo jej přepíšete a bude se odehrávat někde v Austrálii.“

 

„A v Austrálii určitě žádná podobná agentura nepůsobí, zatímco jinde patrně ano. Ale co bych pro vás neudělal. Milion se před vánocemi docela hodí a já opravdu můžu napsat něco jiného. Teď abych doufal, že se mi tu nezastaví nějaký kapitán hvězdné lodi, to bych měl po žížalkách.“

 

Emil s Jaroslavem si oddechli a vyrazili zpět do Olomouce. Agentura poukázala dohodnutou částku panu Malému ještě téhož dne. A pak že se nedá v Česku psaním uživit.