Jen pýchou hnána v neřesti neustálé
ty hříčko krutosti zhýralého krále
nástroji hříchu, ten až v hrůzný ved tě čin,
ne krásou, zločinem jsi vešla do dějin
 
Tvůj příběh nešťastný, což netušilas snad,
rozplakal slunce, lásku vyhnal ze zahrad,
rozetnut uzel životem co uniká
Proč, krásko kamenná, již v masce viníka
ve chvíli rozhodné vášeň neochladla,
meč blýsknul tmou, ty stálas u zrcadla,
vražda a smích na stříbrnou padly mísu
kde nevinnost zbarvila se do jaspisu
 
Již opustil tanec nádvoří a síně…
Ten bílý květ, pláč srdce vražedkyně?

*