Drncání po kočičích hlavách Thymii probralo.
Posadila se a rozhlížela kolem sebe. Hlava se jí sice ještě trochu točila, ale vidění se už zaostřilo. Zjistila,že se nachází v nějakém voze, netušila však, jak se tam dostala, komu vůz patří, ani kam takovou rychlostí ujíždí.
Shodila ze sebe kožený kabát, jímž byla zakryta, sklouzla dolů z lůžka, a jednou rukou se přidržujíc masivní truhly, pokusila se odhrnout plachtu v zadní části vozu.

 

Franek vyklouzl z úzkého průchodu mezi domy a vmísil se mezi vesničany, směřující z Brna ven.Zanedlouho se městské brány uzavřou, a kdo tu nechtěl uváznout přes noc, musel tuhle skutečnost mít na paměti.
Vtom se za ním ozvalo rachocení povozu, křik a nadávky. Otočil se a uviděl vůz, řítící se prostředkem ulice, a lidi kvapně mu uskakující z cesty.
Zůstal na to zírat s otevřenou pusou.

Ne, že by se čas od času něco takového ve městě neudálo, ale tohle nebylo obvyklé splašené spřežení. Na kozlíku seděli dva muži, ten s opratěmi v ruce se pilně rozháněl bičem - a Franek najisto věděl, že povoz nepatří ani jednomu z nich.
Tak očividná krádež za bílého dne ho šokovala natolik, že zůstal trčet uprostřed cesty, a byl by dozajista skončil pod koňskými kopyty, kdyby ho čísi ruka nestrhla stranou.

"Franku, ty tele jedno, chceš se nechat přejet?"pokáral hocha vlídně medicus Markvart. "Kdo si myslíš, že by se jednou na stáří staral o tvou mámu?"
Čekal, že Franek jako obvykle něco drzého odsekne, ale zmýlil se.

"Oni ho ukradli!" vyhrkl hoch a ukázal na povoz, který profičel kolem nich, až mu od kol odstřikovalo řídké bláto z tajících krup.
"A ji taky!" vykřikl, neboť v té chvíli zpoza plachty vykoukla mu známá tvář s vyděšeným výrazem v očích.
"Rychle, Marku, musíme za nimi, než ji odvezou Jáhvíkam!" a vystartoval jako zajíc za vozem, jenž se vzdaloval směrem k Veselé bráně.

 

Jakási zoufalá naléhavost ve Frankově hlase přiměla Markvarta, aby se za ním bez prodlení rozběhl.
Kluk byl sice uličník - medicus si moc dobře pamatoval, jak mu při první návštěvě u Majdalény nalil do škorní celý žejdlík vody z kaluže i se živými pulci -, ale tohle věru nevypadalo jako nějaký nejapný fórek.
Kromě toho - proč si to nepřiznat - mu ta mladá žena padla do oka, a představa, že ji zachrání před něčím strašlivým, mu dělala dobře, neboť Markvart byl v hloubi duše romantik.
Takže rozkmital hubené nohy, co to šlo, a záhy, následován svým vlajícím pláštěm, předběhl Franka a kousek před branou i ujíždějící povoz, načež provedl něco sebevražedného.
Skočil vozu do cesty, mával rukama a křičel :"Stát! Stát!"
Umřu jako idiot, kmitlo mu současně hlavou, když viděl, jak se koně řítí přímo na něj.

Ale byli to dobří koně, ještě nikdy nepošlapali člověka a neměli v úmyslu to udělat ani teď. Taky byl unavení a štval je ten bič, který jim bez ustání tančil po bolavém hřbetě. A tak udělali jedinou věc, kterou udělat mohli - zastavili se. Ani ne metr od vyděšeného medika.

Náručnímu z chřípí vyletěl chuchvalec pěny a cákl Markvartovi na boty.

 

 

Přibíhající Franek nastavil Drbanovi nohu a pak se na něj vrhnul s veškerou silou a zuřivostí svých dvanácti let.

"Chlapi, sem! Rychle, než ti dva utečou!"křikl Markvart na strážné u brány.
Pak obešel vůz, podal dvorně Thymii ruku a pomohl jí dolů.
"Jste v pořádku, slečno?" zeptal se.
Přikývla, pozorně si měříc toho muže před sebou.
Byl tak v jejím věku, oděn zcela obyčejně, ačkoliv pěkné kožené škorně, zdobná spona na opasku i plášť, který mu i přes srpnové vedro splýval z ramen, to vše prozrazovalo výtečnou kvalitu materiálu i zpracování.
Měl hnědé vlasy, teď po rychlém běhu rozuchané, a oči stejné barvy, v nichž jakoby se zrcadlil jeho rozpačitýúsměv.

S takovým mužem bych dokázala strávit zbytek života, pomyslela si Thymia a cukla koutky, když zaslechla, co mu mimoděk sklouzlo ze rtů...
"Rosa coeli..." zašeptal okouzlený Markvart - a nemyslel tím věru Marii, matku Christovu, ani žádnou jinou světici.

"Kdepak růže," řekla odmítavě. "Jmenuju se Thymia."
"A neptejte se mě, jak jsem se ocitla v tomhle voze, protože to vážně nevím," dodala."Ale můj není."
"Možná...ztráta paměti?" nadhodil Markvart. "Vypadá to, že jste se praštila do hlavy. Silný úder může mysl dočasně zatemnit."
Ukázal najejí čelo.
I přes vrstvičku hojivé masti bylo zřejmě, že steh, který ránu držel pohromadě, byl proveden s odbornou zručností.
"A někdo vám to ošetřil. Třeba ten vůz patří jemu..." dodal zamyšleně.

 

"To zní dost rozumně," vmísil se mezi ně Franek, kterému mezitím strážní sebrali jeho zajatce ( a zachránili ho tak před spoustou dalších boulí).
"Měl by ses dát k městským strážníkům, Marku, ty hlavy skopové nedokážou ani vyšetřit krádež slepice. Takže navrhuju jim nic ani neříkat a vrátit povoz před Kartografický ústav. Protože přesně tam stál, než ho ukradli. Jeho majitel byl nejspíš uvnitř - a když budeme mít štěstí, pořád tam ještě bude."

"Jenže to pak budou mít štěstí i ti dva," ukázal Markvart na oba chmatáky. Strážní jim spoutali ruce za zády, ale jinak to vypadalo, že si s nimi nevědí rady.
"Když se majitel nedozví, že byl okraden, nemůže je zažalovat. A kde není žalobce, není ani soudce. Já tu krádež neviděl, Thymia si nic nepamatuje...a oni prostě můžou říct, že se jen chtěli projet. Kdo jim dokáže opak? Jo, já vím - ty. Tebe ale k soudu nepustí, a i kdyby - nebudeš pro nikoho důvěryhodný. Stačí, když se dozvědí, kdo jsi a kdo je tvá máma."

 

Franek zlostně zaťal pěsti. Ale věděl, že to není nic platné, a že medicus má pravdu.
"Aspoň sem jednomu rozbil ciferník," řekl s chmurným uspokojením.
"No, to je vážně terno," ušklíbl se Markvart. Vzal koně za ohlávku, zamlaskal na ně a jemným, ale vytrvalým tahem je přinutil otočit vůz.
"Odteď aby ses plížil kanálama. Jestli tě stínovští najdou, budeš rád, když ti nezlámou všecky kosti v těle. Půjdete s námi?" obrátil se na Thymii.

"Vlastně nevím," pokrčila rameny.

"Rodiče mě vždycky nabádali, abych nikam nechodila s neznámými muži."
Znovu jí zacukaly koutky.
 

Já se jí ještě nepředstavil, uvědomil si Markvart.
Lehce se uklonil a řekl:"Markvart, medicus na Karlově universitě, toho času v Brně, k vašim službám. Ale můžete mi říkat Marku."
Když zachytil nevraživý Frankův pohled, hbitě zavelel: "Na kozlík, mladej! Za odměnu můžeš držet opratě!"
A stále drže koně za ohlávku, po boku s Thymií, která neskrývala úsměv, vydal se zpátky ke Kartografickému ústavu.

 

Když tam zastavili, nebylo kupodivu kolem nikoho, kdo by se sháněl po svém ztraceném majetku.
Franek měl pravdu, majitel je zřejmě pořád tam.
"Slez dolů," kývl na chlapce," a přidrž koně. Já půjdu dovnitř."
A opřel se do fortelných dveří, které zavrzaly, a jakoby neochotně ho pustily do domu.

 

"Doufám, že tam nebude dlouho," zabručel Franek.
"Slíbil jsem mámě, že budu dneska doma před klekáním. Poslyš," otočil se k Thymii." Nemáš v tý svý mošně náhodou něco na ukopnutej prst?"

Zvedl nohu a ukázal jí palec, kterým při honičce narazil do kamenného obrubníku, a který teď pomalu začínal měnit barvu i velikost.

"Mošna!" uvědomila si s úlekem Thymia. "Nemám ji! Všecko, co mi zbylo po rodičích, bylo v ní... a teď je fuč! Nebo... možná..."
Odhrnula plachtu, vyhoupla se na vůz - a vydechla úlevou. Popadla kabelu a rychle prohrábla věci uvnitř. Nechybělo nic.
Přehodila si popruh přes rameno a rozhlédla se kolem.

Krom bytelné truhly a slaměného lůžka tu na háčcích visel kotlík, napůl splasklý měch z kozí kůže a dva kusy sušeného masa. Ležela tu i sekyrka, několik lojových svíček a pytel s obrokem pro koně. Bylo zřejmé, že majitel vozu strávil delší čas na cestě.
Z náhlého popudu nakoukla Thymia i pod lůžko - a vytáhla odtamtud brašnu. Její obsah ji překvapil. Takže ne kupec, ale potulný ranhojič.
To dávalo smysl.
Dotkla se rozbitého čela, zavadila o uzlík a sykla. Pak přičichla k prstům. Ta vůně byla povědomá, podobné hojivé přípravky vyráběl i její otec.

Zašoupla brašnu zpátky a seskočila na ulici, kde už netrpělivě pokulhával Franek.