Pršelo a vzduch byl plný podzimních vůní. Emil stál uprostřed pole a zkoumal krajinu v okolí. Kousek od sebe viděl obrysy cesty a ještě dál vyčnívaly ze země chaloupky nějaké usedlosti. Emil se vydal blátivým polem k cestě. Ta nebyla o moc lepší, rozbahněné koleje se střídaly s loužemi, do kterých voda z nebe mlaskavě dopadala. Byl celý zablácený, když došel k prvnímu stavení. Zabouchal na dveře, chvíli čekal a pak se díval do očí malého muže, který mu přišel otevřít.

 

„Hospodáři, můžeš mi pomoci? Putuji do Prahy a nějak jsem se ztratil. A navíc mi zdechl kůň.“

„Což o to, Praha je za humny, jen kousek po této cestě a dojdeš do podhradí.“

„A koně bys pro mě neměl?“

„Nu, možná i měl, mám mladého hřebce, kterého jsem chtěl prodat.“

„Já ti za koně zaplatím, o to neměj strach. Mám pár stříbrných mincí, stačilo by to?“

 

Emil vytáhl jeden z měšců, které měl za pasem, a ukázal jeho obsah mužíkovi ve dveřích.

 

„Stačí, pane.“

 

Mužík odvedl Emila ke stáji a ukázal mu svého koně na prodej. Byl to nevelký hřebec černé barvy, jehož skutečnou hodnotu tipoval Emil na mnohem méně peněz, než hospodáři nabídl. Nouze ho ale tlačila, takže nesmlouval a koně koupil. Hospodář mu přidal starší sedlo a postroj, Emil nasedl na koně a vyrazil ku Praze.

***

Podhradí vypadalo stejně bídně jako vesnice, kde koupil koně. Počasí se vůbec nezlepšilo, snad bylo ještě horší než před hodinou. Možná šlo jen o Emilův pocit, protože byl nyní téměř promočený a lezavá zima se mu zakousla až do kostí. Obrátil koně na cestu vlevo směrem do kopce k pražskému hradišti. Pára stoupala koni od nozder, déšť vytrvale bušil do cesty i do poutníka. To nám to pěkně začíná, pomyslel si Emil.

 

Po nějaké době se konečně Emil ocitl za hradbou a mířil k domu, který vypadal nejlépe a mohl být knížecím palácem. Na následujících okamžicích bude záviset jeho další osud. Byl si toho vědom, ale přesto se jen očistil od nejhoršího bláta a vydal se do domu. Jednomu ze sloužících řekl, že by rád mluvil s knížetem. Sluha jej zavedl za velitelem stráže.

 

„Copak chceš knížeti, pane?“

„Chci mu nabídnout své služby.“

„Jenom to?“

„Možná ti to připadá nicotné, ale já mu jdu nabídnout svůj život.“

 

Strážce si Emila měřil podezřívavým pohledem, ale nakonec mu sjednal přístup do knížecích komnat.

 

Kníže Václav seděl na obyčejném sedadle a díval se na Emila pevným pohledem. Byl vysoký a velmi mladý.

 

„Pane kníže, jsem Franzi z Pasova a rád bych ti nabídl své služby.“

„Bavor chce sloužit českému knížeti?“

 

„Pane, jsem po matce Čech a nyní, když zemřel můj otec a rodového majetku se ujal bratr, nic mě už v Bavorsku nedrželo. Slyšel jsem o tobě jen to nejlepší, proto jsem vážil dlouhou cestu a doufám, že mne vyslechneš.“

 

„Je pravda, že na Bavora mluvíš velmi dobře česky, odkud pocházela tvá matka?“

„Myslím, že se tam říká na Benešově Březí.“

„Benešovo Březí? V životě jsem o takovém hradišti neslyšel.“

„Ono to ani nebylo tak moc hradiště, kníže, spíš vesnice.“

„Jsi odvážný muž, Franzi. To jsi putoval celou cestu sám?“

„Ano, nemám žádné sloužící, mohu ti nabídnout jen svůj vlastní život.“

 

„Svůj vlastní život. Dobrá, Franzi, přijmu tě do svojí družiny. Budu tě mít stále na očích a při nejmenším náznaku zrady si tvůj život vezmu. Běž za mými strážnými, dostaneš najíst a místo ke spánku.“

 

Emil se uklonil a zařídil se podle knížecího pokynu. Nedal to na sobě znát, ale byl velice rád, že to tak dopadlo. Jeho legenda měla samozřejmě slabá místa. Nemohl se prohlásit za žádného českého velmože, protože ty kníže jistě dobře znal. Pasov bylo dostatečně vzdálené a v současnosti dostatečně nevýznamné sídlo, aby mu to mohlo projít. Pochopitelně musel hrát polovičního cizince a Čechy této doby neměly žádného stálého spojence. Bavorsko bylo místo, odkud se do Čech šířila vzdělanost, tedy pokud nepočítáme vliv Moravských kněží s jejich staroslověnským ritem.

 

První setkání s knížetem, jehož si Emil velice vážil i ve své domovské době, tedy dopadlo dobře. Obstaral koně, nejedl se a nějakou dobu pozoroval lidi, kteří se brodili blátem na uličkách hradiště. Pak již přišel večer a Emil poprvé usínal v 10. století. Život se pozvolna utišil a jen šumění deště ukolébávalo cestovatele časem do neklidného spánku.

***

Ráno se Emil seznámil se svými druhy a povinnostmi. Družina knížete Václava byla společnost synů z dobrých rodin, kteří se snažili získat první vavříny při ochraně nejvýznamnějšího muže země. Emila přijali bez problémů, přestože jistý odstup, způsobený jeho cizokrajným původem, mezi nimi zůstal. Povinností zrovna moc neměl. Měl hlídat svého knížete a být mu k ruce, když o jeho služby požádá. Dalo se to zvládnout, zvláště když to přinášelo živobytí na danou dobu celkem na úrovni.

***

Rozmoklý podzim se zvolna nachýlil a přišly první mrazy. Praha se na nadcházející zimu připravila podle možností daných úrodou končícího roku. Nebylo to valné. Přesto nouzí dvůr knížete netrpěl. Emil se účastnil života hradiště podle svého postavení, takže se do jednání na nejvyšší úrovni nepletl. O to usilovněji pátral mezi lidmi z knížecího doprovodu po potenciálním narušiteli časové linie. Ukázalo se to ale bezvýsledné, pokud tu nějaký host z budoucnosti skutečně byl, skrýval se stejně dobře jako Emil.

***

Zima byla tvrdá, napadla spousta sněhu a lidé v hradišti se věnovali víceméně nicnedělání. Na hostiny scházel nadbytek jídla a o nějaké intelektuální zábavě mohl Emil jen snít. Jediné knihy vlastnil kníže, možná by se nějaká našla i v příbytku kněží. Emil zatím nedal najevo, že umí číst, protože jediné písemnosti mohly být napsány v latině, možná staroslověnsky, a on tyto jazyky neovládal.

***

Jednoho dne vyrazil kníže se svým doprovodem na vyjížďku v okolí Prahy. Zima se již přehoupla do své druhé poloviny a sněhu trošku ubylo. Jeli na koních a rozhlíželi se po kraji. Kníže po chvilkách rozmlouval se svými družiníky a obrátil se taky na Emila.

 

„Tak co, Bavore, máte u vás taky takové zimy?“

„Ano, kníže, je to velmi podobné. Pasov leží nad soutokem tří řek, vypadá to tam téměř stejně, jako v Praze.“

„A ty řeky zamrzají?“

„Většinou ano, ale led na Dunaji bývá poměrně tenký a zrádný.“

 

„Na Vltavě jsou taky místa, kam se v zimě nedoporučuje jezdit na led. Líbí se ti v Čechách?“

„Ano, pane, je to zde takové domácké a navíc smím být ve tvé blízkosti, a to je pro mě ctí.“

 

„Poslyš, Franzi, jak se to přihodí, že Bavor přetne všechny svazky se svou zemí a odejde jinam? Je to jen původem tvé matky, nebo máš i jiný důvod?“

„Moje matka mi vštěpovala úctu k české zemi. Byla křesťanka a velmi si vážila dobrého knížete, který přijal křest na Moravě.“

„Nevypadáš na to, že by tvá matka mohla pamatovat mého děda. Jsi starší, než já, to nepopřeš, ale stařec nejsi.“

 

„Je to už spousta let, co si můj otec matku odvedl do Bavor. Myslím, že zažila i tvého děda, kníže, byl jsem nejmladší z osmi dětí a matka mě přivedla na svět v pokročilém věku.“

 

„Je pěkné, když se najde muž, který cítí se zemí své matky, přestože vyrůstal daleko od ní.“

„Bavorsko není zase tak daleko, jsme prakticky sousedé.“

 

„Ano, sousedé. Bylo by pěkné, kdybychom byli dobří přátelé, ale vévoda Arnulf je teď vazalem saského krále, a ten k nám nejspíš přátelství necítí. Bavorsko už není to, co bývalo. Dostat sem vašeho biskupa, aby mi vysvětil pár kostelů, stálo málem nadlidské úsilí. Nepopírám, že české knížectví není vzorem křesťanství, je tu ještě zakořeněna spousta pověr a pohanství občas přežívá, ale snažíme se, aby víra v jediného pravého Boha byla všeobecnou. Nechápu, proč nám v tom křesťanské Bavorsko odmítá pomoci.“

 

„O tom já nic nevím, kníže. Nikdy jsem nebyl v Řezně a vysoká politika není mou silnou stránkou.“

„Z toho si nic nedělej. Někdy bych byl rád, kdybych se nemusel zabývat vysokou politikou. Je to občas dost těžké udržet zemi v celku a nedostat se do sporu s našimi sousedy.“

 

S těmi slovy Václav pobídl koně a vyrazil kupředu. Emil se za ním díval a cítil hlubokou sounáležitost se svým knížetem. Škoda, že si musí hrát na Bavora, jak rád by knížeti prozradil, že je Čech každým coulem. Jinak to ale nešlo. Musel hrát svoji hru, protože jeho poslání bylo důležitější než nějaké pocity.