Historická nutnost 15
Pavel D. F. 28.9.2018 | 2:09
Křtiny
Křest Boleslavova syna Václava proběhl ve slavnostní atmosféře a nic nenasvědčovalo tomu, že se chystá vzpoura. Následných bujarých oslav se Emil příliš neúčastnil, protože byl jako na trní.
V noci na 28. září nemohl spát, bloumal po chodbách a již brzy nad ránem vyšel na nádvoří. Bylo sychravé podzimní ráno, někde dole v hradišti štěkali psi, jinak panoval klid. Emil se chvíli procházel a uvažoval nad nadcházejícími událostmi. V jednu chvíli zahlédl postavu, která se plížila nádvořím a zmizela za jedním rohem. Zanedlouho vyšel z paláce kníže Václav a zamířil ke kostelu. Chvíli po něm vyšel i Boleslav. Emil z povzdálí oba sledoval a šel za nimi ke kostelu. Najednou zpoza rohu vyskočil muž a obořil se na Boleslava. Ten se ohlédl a vytáhl meč, aby útočníka odrazil, byl ale příliš pomalý. Emil neváhal. Nacházel se jen kousek od nich, vyběhl a útočníka udeřil mečem do hlavy. Lebka pukla jako kokosový ořech, který spadne na kámen, a muž se zhroutil k zemi.
Boleslav se na Emila podíval a řekl: „To jsi ty, Bavore?“
„Já, Boleslave, udělej, co udělat musíš.“
Emil se odvrátil a Boleslav se vydal ke kostelu za svým bratrem. Emil prohledával mrtvého. Poznal v něm jednoho z Boleslavových družiníků Mstislava. Na krku měl Mstislav velký železný kříž. Emil kříž obrátil a pečlivě jej prohlédl. Našel ho. Ukrytý stroj času, Mstislav byl narušitel časové linie. Emil mu stáhl kříž z krku přes rozbitou hlavu, očistil jej v trávě a navlékl si ho na svůj krk. Mezitím se po nádvoří rozběhlo několik mužů a začali se mezi sebou potýkat. Jeden z Boleslavových družiníků chtěl napadnout Emila, ale objevil se zsinalý Boleslav a vztyčil ruku.
„Toho ne!“
Muž se obrátil a řekl: „Zabil Mstislava, můj pane.“
„A tím mi zachránil život. Poslyš, Bavore, od kdy jsi ty na mé straně?“
Emil chvíli zaváhal a pak řekl: „Od dnešního rána, kníže.“
„Ty jsi věděl, co se chystám udělat, že?“
„Ano, pane.“
„A přesto jsi mě zachránil a nechal jít. Proč jsi to udělal? Co tě k tomu vedlo?“
„Historická nutnost, můj pane. Byl bych svého knížete bránil, ale muselo se stát to, co je napsáno v osudu světa.“
Potyčky na nádvoří ustaly. Přesila Boleslavových družiníků si rychle poradila s družinou bývalého knížete Václava. Bylo opět klidné ráno, mlha zalézala pod oděvy lidí na nádvoří, štěkali psi.
***
Během dne byl kníže Václav pohřben nedaleko kostela, obřadů se zúčastnilo jen pár lidí. Emil stál za rakví a přemýšlel o své úloze v tomto neštěstí. Cítil se příšerně. Pro slávu historie musel zradit muže, který pro něj mnoho znamenal. Historická linie byla zachována, Boleslav se stal knížetem, Václav se za pár let stane svatým. Všechno se zdálo v pořádku, jen dva cestovatelé v čase ne. Jeden byl mrtvý a druhý znechucený sám sebou.
K večeru si Emila zavolal Boleslav.
„Bavore, slyšel jsem, že tě můj bratr povýšil. Jsi moudrý muž a já ti chci tvé postavení zachovat. Co přesně děláš?“
„Jsem vyslancem českého knížectví v Řezně.“
„Ve své rodné zemi, ano, chápu. Můj bratr věděl, co je třeba, a já nemám v úmyslu jeho úradky měnit. Vrať se do Řezna a oznam vévodovi, co se stalo. Nějak kulantně, prosím, ty sám jistě budeš vědět jak na to.“
„Udělám, jak si budeš přát, můj pane.“
„Poslyš, Bavore, musím se ti hnusit pro to, co jsem udělal. Vidím ve tvé tváři smutek a pohnutí nad tím, co se stalo. Můžeš mi odpustit?“
„Mě nežádej o odpuštění, kníže. O to žádej Boha, před ním se budeme všichni zodpovídat.“
„Ale ty jsi učený člověk, řekl jsi, že se to vše muselo stát pro historickou nutnost. Jak jsi to myslel?“
„Kníže Václav byl výjimečný muž a zemřel v pověsti svatosti. Ty po něm zdědíš zemi, Boleslave, ovšem jen na čas. Život každého člověka je omezený, ale výjimeční lidé žijí ve vzpomínkách svého lidu. Václav bude jednou prohlášen za svatého a stane se z něj věčný vévoda českého národa, o kterém se budou zpívat chorály. Tebe, Boleslave, si celý národ bude pamatovat jako bratrovraha. Budeš historií ctěn tak jako Pilát Pontský, jehož jméno se také vzpomíná v krédu víry svaté.“
„Jsi odvážný muž, Bavore, a já tě proto nezahubím. Jeď do Řezna a jednej mým jménem s vévodou.“
Boleslav zůstal sedět v křesle pohroužený v myšlenkách. Když Emil odcházel, ani se za ním nepodíval.
***
Emil se vypravil na cestu a vyrazil druhého dne přes Prahu do Řezna. Cesta byla dlouhá, jel tentokrát sám a musel si dávat pozor, aby ho nějaký darebák nezamordoval. Přidal se proto k výpravě jakéhosi žida, který putoval za obchodem.
V Řezně navštívil vévodu Arnulfa a řekl mu o událostech v českém knížectví. Vévoda jej vyslechl a na novinky nic neříkal, jen Emilovi pokynul, aby se vzdálil. Měl patrně své informátory, takže již věděl, jak ke změně na knížecím stolci došlo.
Agnieszka přivítala svého muže a její srdce se opět naplnilo obavami, když jí řekl, co se stalo.
„To je hrozné, Franzi. Dobrý kníže Václav byl zabit, to je hrozné.“
„Bylo to tak psáno v knize osudu, milá má. Před svým osudem se nikdo neschová.“
„Co teď budeme dělat?“
„Nic zvláštního. Boleslav mi poručil, abych pokračoval ve svém pověření. Vévodu jsem již navštívil, teď zbývá udělat pořádek v místě, odkud pocházím.“
„Ty mě chceš zase opustit? Sotva jsi přijel.“
„Musím, Agnieszko, je to nutné. Ale vrátím se, to ti slibuji.“
„Ani nevíš, jak se tu cítím opuštěná, Franzi, v tomhle divokém Regensburgu. Víš, že jsem si jen těžko zvykala, lidé jsou tu takoví přísní, neumí vyslovit mé jméno, říkají mi Agnes.“
„Agnieszko, já ti musím něco říci. Nepocházím z této doby, narodil jsem se ve dvacátém století.“
„Jak ve dvacátém? Vždyť je sotva desáté.“
„V budoucnosti se lidé naučí cestovat v čase. Vzpomínáš na zbrojíře Děpolta? I on byl poutník z budoucnosti, proto říkal nesrozumitelná slova.“
„To ti nemůžu věřit, můj muži. Čas přeci plyne jen jedním směrem, Bůh by nedopustil takové čáry.“
„Bůh dopustí mnohé, co si člověk vymyslí. Já se teď musím vrátit do své doby, protože tam na mě čekají. Předám jim své zápisky a vrátím se zase za tebou.“
„Jsi blázen, Franzi, vždycky jsem o tebe měla starost. Chceš mě opustit a vymýšlíš si nějaké nesmysly. Nikdy se nevrátíš.“
„Udělám pro to, co budu moci, Agnieszko. Můj domov je teď tady, vrátím se možná už zítra.“
***
Emil sbalil své zápisy o historii a odešel z domu. Vybral si k přesunu náměstí. Procházel po něm a přemýšlel o budoucnosti. Kam jej asi stroj času zanese, odkud pocházel tak řečený Mstislav? Nevěděl to, ale neodvážil se nic na nastavení stroje času změnit. Došel doprostřed náměstí a aktivoval ho.