Ne opravdu nejsem moderní bytost. Sice využívám internet naplno a jak je v mých silách, přesto jsem pořád pozadu. Samotná představa, že pocházím z minulého století, není vůbec, ale vůbec povzbudivá.

 

Nakonec mi zůstávají jen ty hry, kde můžu před realitou unikat. Myslel jsem, že se vrátím k psaní, ale přes všechnu snahu a dobrou vůli byl můj návrat k literatuře prostřednictvím LitWebu značným zklamáním. Prostě psát neumím, neměl bych provokovat.

 

Jo takhle kafrat do všeho a do všech, to zvládám perfektně. Zvláště když se konečně našly prášky, které aspoň částečně depresi a úzkosti opravdu eliminují. Vracím se s nimi do minulosti, kdy jsem byl zbrklý a sprostý. Místo úzkosti panika. Není úniku.

 

Včera jsem se díval na první díl Doktorky Who. I z toho jsem na rozpacích. Role Doktora byla vždy záležitost vrcholně charakterní. Zvládá to nová Doktorka? Já nevím. Je to všechno jakési jiné. Člověk neví, jestli se má bát emzáků nebo multi-kulti handicapovaných protagonistů vedlejších rolí. No snad to zachrání nová TARDIS.

 

Ještěže aspoň ten můj na smrt nemocný kocour Hanýsek vypadá relativně lépe. Bylo by mi smutno, kdyby odešel.

 

Deprese se vrací. Příliš mnoho smůly. Na co chytnu, to pokazím. Schválně, jestli se mi podaří publikovat tuhle zhůvěřilost. Každá nová technika je teď na šrot, i počítač, na kterém právě píšu. Prý je to jen softwraový problém, prý mi to spraví. Ale já už nevěřím. V čem jsou potom rozpaky zvířete největší? Právě ve ztrátě víry a důvěry. Moderní bytost to možná zvládne, já ne.