Prošli maskovanými dveřmi a ocitli se v dlouhé chodbě. Damiánovi připadalo, že je v nějakém podivném snu. Prožil celou tu eskapádu, během níž se pohyboval jako v transu. Nyní to na něho plně dolehlo a on najednou nebyl schopen pohybu. Co se to děje? Kam se to dostal? Je opravdu stejné krve jako Hitler? Nejlepší by bylo ztratit vědomí a probudit se zase doma v posteli. Bez mrtvol a ledu.

Jenže to se zdálo nemožné, dal se na cestu, ze které již není úniku. Chtěl být diplomatem a teď je .. čím vlastně?

“Co… co se to děje?” zeptal se Dönitze. “Proč jste mě unesl? Před kým utíkáme?”

“Jak bych to řekl - myslíte, že znáte Adolfa Hitlera?” zeptal se esesák.

“No osobně jsem ho nepoznal, ale ze školy vím, že to byl vůdce nacistů v Německu.”

“Ano, to je přesné,” odtušil Dönitz. “A to je právě ten problém. Germania je nacistická země. Což podle Odina není optimální. Odporuje to prý zásadám evoluce. A kdo jsem já, abych bránil změně? Vnuk slavného nacistického admirála? Hauptsturmführer SS? Nebo člověk, který by raději volil cestu správného vývoje?”

Damiánovi najednou bylo do smíchu. Z ničeho nic. Asi stres.

“Správného vývoje? Slyšíte se vy Haupt… cosi? To je přesně myšlení fašisty. Správný vývoj. Jak víte, co je správný vývoj? Evoluce volí různé cesty.”

“Asi ano. A to si právě myslí v OSN,” začal Dönitz. “Chtějí vzít Germanii na milost. Rusům a jim podobným se náhle zastesklo po totalitě. Vědí o našem technologickém pokroku. Klidně prodají lidstvo za vidinu zisku z toho, co by z našich vymožeností prodali.”

Damiánovi se chtělo strašně spát. Poslední Dönitzova slova slyšel jako v mrákotách.

Probral se v úzké místnosti, ležel na bílém lůžku, evidentně v nemocnici nebo na nějaké ošetřovně. Chvíli jen tak ležel a přemítal. Pak se pro změnu přihlásil nával adrenalinu, Mladík se posadil, slezl z lůžka a šel ke dveřím. Když je otevřel, ocitl se v chodbě, kde stál Dönitz s mladou ženou a očividně se o něco přeli.

Když zahlédli Damiána, Dönitz se postavil do pozoru, pokrčil pravou ruku a řekl jen: “Heil, mein Führer.”

“Co se děje? Kde to jsme?” začal se zase ptát Damián.

Esesák suše odvětil: “Na základně Svědků Odinových. Mein Führer, Martin Hitler je mrtev, nyní moc nad Germanií připadla po právu vám.”

Asi toho ještě nebylo dost, pomyslel si Damián, ale glanc neztratil.

“Tak už mě konečně zaveďte k tomu vašemu Odinovi, ať se mu podívám na zoubek.”

Dönitz se usmál.

“Odin je tady všude, můžete s ním mluvit, tahle základna je plně vybavena akustickým systémem komunikace. Pokud si ovšem přejete použít grafický terminál, stačí zajít tady do poradní místnosti.”