Přej si sen /2/
Tessa 1.7.2019 | 14:36
„Svatá Marie... Matko Boží...oroduj za nás!“
Petr Mareš zalapal po vzduchu a zprudka otevřel oči.
Podvědomě očekával, že uvidí kamennou klenbu špitální síně, ale strop nad ním byl špinavě bílý s mapami zaschlé vody, která sousedům nad ním minulý týden vytekla z pračky.
Měl bych nechat vymalovat.
Opatrně si sáhl na břicho. Bylo ploché a pevné tak, jak je znal, nikde ani stopy po otoku a hnisající ráně. Zmizela i nesnesitelná bolest.
Vítej zpátky v 21. století, kámo!
Ulehčeně si vydechl. Zažil už leccos, ale ještě nikdy tak dlouho a tak mučivě neumíral. Rozhodně to nebylo něco, co by si přál zopakovat. V kontextu právě prožitého utrpení nevypadala smrt hrozivě, nýbrž jako sladká a vytoužená nirvána.
No nic, konec filozofování a vzhůru do reálného světa…
Ale sotvaže pohnul hlavou, cákance na stropě znovu proměnily v přesně opracované a bezvadně do sebe zapadající kameny. A pak v omítku. A zase v kámen.
Bylo to, jakoby šílený střihač napojil do sebe dva filmy. Bílá - šedivá, omítka – kámen... a pořád dokola, jednotlivé vjemy se míhaly v zorném poli jako krajina za oknem závodního auta, které neustále zrychluje. Zvedl se mu žaludek, ale než se stihl pozvracet, šílená jízda skončila.
Vyhrála bílá.
Ležel na zmuchlaném prostěradle, tvář orosenou potem, a bál se pohnout.
Byla chyba kupovat Euphrobin od neznámého dealera. Pěkně Petra natáhl – přemrštěnou cenou a nejspíš i složením. Kdoví, čím ho ten šmejd pančoval, protože tohle byla nejhorší MOR, jakou kdy zažil.
Na moment Petra napadlo, že se omluví z práce a zůstane v posteli, jenže odevzdání projektu se neúprosně blížilo, a jestli na něco šéfstvo přepečlivě dbalo, byly to termíny.
„Výhled!“ řekl nahlas.
Sklo v okně, jež zabíralo celou jednu stěnu pokoje, pozbylo temně modré barvy a zprůsvitnělo.
Dovnitř vtrhla oslňující sluneční záře a donutila jej stisknout víčka k sobě.
„Sakra! Zakrýt na padesát!“
Ztěžka se posadil. Současně s tím se na části znovu zšeřelého okna rozsvítila obrazovka a ložnici zaplnila známá znělka.
Petr Mareš zalapal po vzduchu a zprudka otevřel oči.
Podvědomě očekával, že uvidí kamennou klenbu špitální síně, ale strop nad ním byl špinavě bílý s mapami zaschlé vody, která sousedům nad ním minulý týden vytekla z pračky.
Měl bych nechat vymalovat.
Opatrně si sáhl na břicho. Bylo ploché a pevné tak, jak je znal, nikde ani stopy po otoku a hnisající ráně. Zmizela i nesnesitelná bolest.
Vítej zpátky v 21. století, kámo!
Ulehčeně si vydechl. Zažil už leccos, ale ještě nikdy tak dlouho a tak mučivě neumíral. Rozhodně to nebylo něco, co by si přál zopakovat. V kontextu právě prožitého utrpení nevypadala smrt hrozivě, nýbrž jako sladká a vytoužená nirvána.
No nic, konec filozofování a vzhůru do reálného světa…
Ale sotvaže pohnul hlavou, cákance na stropě znovu proměnily v přesně opracované a bezvadně do sebe zapadající kameny. A pak v omítku. A zase v kámen.
Bylo to, jakoby šílený střihač napojil do sebe dva filmy. Bílá - šedivá, omítka – kámen... a pořád dokola, jednotlivé vjemy se míhaly v zorném poli jako krajina za oknem závodního auta, které neustále zrychluje. Zvedl se mu žaludek, ale než se stihl pozvracet, šílená jízda skončila.
Vyhrála bílá.
Ležel na zmuchlaném prostěradle, tvář orosenou potem, a bál se pohnout.
Byla chyba kupovat Euphrobin od neznámého dealera. Pěkně Petra natáhl – přemrštěnou cenou a nejspíš i složením. Kdoví, čím ho ten šmejd pančoval, protože tohle byla nejhorší MOR, jakou kdy zažil.
Na moment Petra napadlo, že se omluví z práce a zůstane v posteli, jenže odevzdání projektu se neúprosně blížilo, a jestli na něco šéfstvo přepečlivě dbalo, byly to termíny.
„Výhled!“ řekl nahlas.
Sklo v okně, jež zabíralo celou jednu stěnu pokoje, pozbylo temně modré barvy a zprůsvitnělo.
Dovnitř vtrhla oslňující sluneční záře a donutila jej stisknout víčka k sobě.
„Sakra! Zakrýt na padesát!“
Ztěžka se posadil. Současně s tím se na části znovu zšeřelého okna rozsvítila obrazovka a ložnici zaplnila známá znělka.
...VÍTÁ VÁS SPACE NET CHANNEL!... a nyní nejnovější zpráva...Silvio Morendo, útočník FK AVIÁTICA TOLEDO se při dnešním utkání v Sanfrisku vrhl znenadání na rozhodčího a vykousl mu kus pravé tváře, kterou stačil pozřít dřív, než ho ochranka zpacifikovala. Po převezení na psychiatrickou kliniku byla v jeho krvi zjištěna vysoká hladina modifikovaného pervitinu – drogy, která prodělává comeback, zvláště mezi mládeží....další zprávy...
Petr pomalu vstal, počkal, až se mu přestane točit hlava, a zamířil do koupelny, zatímco televize brebentila dál. Než za sebou zavřel dveře, zaslechl něco o novém typu chřipky, o superhurikánu, který…
Čidlo zaznamenalo jeho přítomnost, rozsvítilo zářivku a s ní i display vedle zrcadla…který míří na Japonsko, evakuováno bylo deset milio….
„Ukončit!“ zavelel Petr.
Teď vážně neměl náladu na další senzace. Beztak tomu neunikne – ani v taxíku, ani v práci. Space Net Channel byl všudypřítomný. A živil statisíce lidí – jeho nevyjímaje.
Když se naklonil nad umyvadlo, projela mu všemi klouby v těle tak ostrá bolest, že hlasitě vykřikl.
Panebože, copak ještě není konec?
Zpotil se a zároveň roztřásl v zimnici. Ztěžka se opřel o chladivý porcelán.
Věděl, že to není možné, ale přece... jestli jsem si tak odtamtud dotáhl nějakou středověkou nemoc...choleru nebo dýmějový mor....šmarjá, já už blbnu!
Náhlá zchvácenost pominula stejně rychle, jako přišla.
Malátně se osprchoval a vrátil se do ložnice. Při pohledu na hodiny v rohu obrazovky si uvědomil, že začátek ranní porady nestihne, ani kdyby letěl jako Superman.