Samozřejmě, že přišel pozdě, tento týden už podruhé. To zas bude keců o dochvilnosti, vlastnosti králů…
Ale měl kliku.
V kanceláři byl jen Míťa Korsakov. Jako obvykle zíral do zdi utrápeným pohledem zbitého psa. Nezasvěcenec by ho politoval, ale Petr se ani neobtěžoval zeptat, co se mu stalo, protože Míťa takhle vypadal permanentně.
A co teprve když se opil – nihilisticky filozofoval o smyslu života a pak zpíval staré ruské dumky, které se v jeho rodině předávaly z generace na generaci. Fakt, že on, ani nikdo jiný nerozuměl jedinému slovu, jim neubíral nic na působivosti. Když skončil, většinou nezůstalo mezi posluchači oko suché.

„Brýtro. Kde jsou všichni?“
Petr se složil na svou židli. V hlavě mu divoce pulsovalo, jakoby tam hejno permoníků razilo štolu. Hrábl do šuplíku, kde měl železnou zásobu analgetik, a hodil do sebe dvě tablety.
„Honza v posteli,“ odvětil lakonicky Míťa.
„Ten šťastlivec!“
„S chřipkou.“
„Aha. A Harpyje?“
„U nejvyššího.“
„Doufám, že na koberečku,“ zamumlal Petr, přitiskl palec na čtečku otisků a probudil počítač.
Ale než stihl otevřít soubory a předstírat pracovní soustředění, rozlétly se dveře a vešla ta, o které byla právě řeč.
 
Jana Hubená dělala čest svému jménu.
Její vysoká, vychrtlá postava se obvykle pohybovala po chodbách spěšnými drobnými krůčky, s hlavou poněkud nakloněnou na stranu, jakoby naslouchala hlasům, které nikdo jiný slyšet nemůže. Rozčepýřené vlasy, které přes veškeré úsilí kadeřnic jí tvořily na temeni hlavy chocholku, ostrý nos a žlutohnědé pátravé oči ještě podtrhovaly její dravčí vzezření.
Honza, velký znalec přírody, tvrdil, že musela být v minulém životě právě harpyjí, impozantním dravým ptákem z jižní Ameriky.
„Žere hlavně opice,“ chechtal se pokaždé, když na to přišla řeč.
 A pravdou bylo, že když Jana měla svůj den, připadal si Petr ve spárech její ironie jako malá, zaživa požíraná opička.
Říct jí do očí přezdívkou se pochopitelně neodvážil nikdo z nich. Na to se měli moc rádi.
 
Harpyje kupodivu Petrův pozdní příchod nekomentovala. Naopak – už dlouho ji neviděli tvářit se takhle spokojeně.
„Pánové, právě jsem byla u šéfa. Volali mu ze Space Netu, že jsou velice spokojeni s výsledky projektu. Takže posílají další zakázku a finance. Což mimo jiné poznáte i na své příští výplatě. Samozřejmě jsem jim i starýmu nezapomněla zdůraznit, jak tvrdě jsme na tom dřeli…“
Hlavně ty, že jo, pomyslel si Petr otráveně. Podepsat se pod hotovou věc, na to člověk nepotřebuje ani vysokou školu, ani doktorát z aplikované neurobiologie. Stačí drzé čelo a hroší kůže...

 

„Posloucháte mě vůbec?“ zvýšila hlas, když viděla, že ani jeden na její chvalořeč nereaguje.
„Jasně, šéfová,“ utrousil Petr, ale oči od monitoru nezvedl.
„Abysme to nějak oslavili, zvu vás dnes večer na jeden superluxusní mejdan. S překvapením!.... Co, žádné nadšení? Budete radši makat? Je čvrtek, proboha, čas někam vyrazit a bavit se.“
„Copak o to, já se bavit budu,“ řekl ponuře Míťa. „Máme výroční rodinnou sešlost. Na počest praprapraprapradědečka, co padl v povstání děkabristů.“
Harpyje vytřeštila oči.
„Povstání děkabristů?“ zamumlala. Petr přímo slyšel, jak jí to v hlavě šrotuje. Skočila po každé příležitosti, jak se blýsknout svými encyklopedickými znalostmi.
„Povstání děkabristů? Děláš si srandu? To bylo přece v prosinci a teď je leden!“ vykřikla vítězoslavně.
„ A můžu já za to, že naši neuznávají gregoriánskej kalendář?“ upřel na ni Míťa nevinný pohled. „Holt se budete muset spokojit tuhle s Petříkem.“
Double touch, pomyslel si Petr a za Harpyjinými zády ukázal kolegovi vztyčený prostředník.
Neměl nejmenší chuť večer někam chodit, ale taky neměl doma ani tu nejmenší špetku Euphorbinu. Sedět sám v prázdném bytě nebo se zadarmo opít, byť jako doprovod protivné šéfky?
„Petře?“ obrátila se na něj.
„Doufám, že tam budou aspoň hezký holky,“ odtušil drze.
„Budou. Mraky,“ ujistila ho s úsměvem, ale v očích se jí zlostně blýsklo. „Vyzvednu tě v sedm.“
„Jak je ctěná libost,“ zamumlal a prsty se mu rozběhly po klávesnici.
 
...........
 
Toutéž dobou, jen o několik bloků dál, seděl Janis Chvojko v pracovně ředitele chirurgické kliniky a po doušcích si vychutnával francouzský koňak.
„Nesnáším pohled na krev,“ odmítl nabídku sledovat operaci v přímém 3D přenosu.

“Proto jsem taky šel studovat archeologii, a ne medicínu, jak chtěl otec. A přijde mi zbytečné koukat pod ruce panu primáři. Já i můj bratr mu naprosto důvěřujeme. Oba jsme takříkajíc ze staré školy, proto jsme také nechtěli, aby ten zákrok prováděl robot. Jakkoli přesný a výkonný… je to jen stroj, ne člověk.“
Ředitel jen mlčky přikývl, i když nesouhlasil. Ale bylo by bláznovstvím odporovat největšímu donátorovi, kterého klinika kdy měla.