Jenže Damiánův mozek nedokázal odpočívat. Snažil se vyrovnat s přívalem událostí minulých hodin, a tak namísto regenerace byl jeho spánek jen dlouhou REM fází, která hnala  Damiána z jednoho divokého snu do druhého.

V tom posledním prchal před kýmsi nekonečným labyrintem ledových chodeb. Jejich zářivá bělost ho bodala do očí tak intenzivně, že jej záhy ochromila sněžná slepota. Chodba znenadání zahnula, ale on běžel rovně. Náraz do stěny ho zbavil vědomí.
Když se probral, klečel spoutaný a čísi ruka ho držela za vlasy, aby neupadl tváří na kamennou dlažbu. Znovu viděl, ale radši by měl kolem sebe tu milosrdnou bílou tmu.

Před ním na železném trůně seděla Sansa a její plazí tvář zdobil úsměv, odhalující spoustu drobných ostrých zubů. Vedle stál Plekspes, scvrklý do velikosti Tyriona Lannistera z Hry o trůny,  a v ruce držel srpkovitý nůž. I on se usmíval.
„Tak to bychom měli,“ řekla Sansa. „Germanii teď ovládnem bez boje, když se její ctěný vůdce sám vydal do našich rukou..“
„Šel jako tele na porážku,“ uchechtl se Plekspes. „Divím, že ho ten všeználek Odin nevaroval.“
„Mají se ještě hodně co učit. Lidi i ty jejich umělé inteligence. Než se vzpamatují, bude celá Země naše a nebude nás to stát život jediného bojovníka.“
„Co s ním uděláme?“
„Zatím nic. Bude naším vzácným hostem, byť asi malinko okousaným…“
Sansa seskočila z trůnu a naklonila se k Damiánovi. Její jantarové oči se svislými zornicemi na něj zíraly bez mrknutí.
„Neboj, nebude to bolet.“
Otočila mu hlavu a dodala: „Lžu. Bude…“
Ucítil její zuby v zátylku a začal nekontrolovaně ječet …

Damián se zprudka posadil na lůžku. Srdce mu bušilo až v krku, když vytřeštěně rozhlížel kolem. S úlevou zjistil, že je pořád v přiděleném apartmá. Že to byl jen hloupý sen. Nebo ne? Někdy nám nevědomí odhalí pravdu, kterou jinak nemůžeme zahlédnout.
Možná nastal čas zjistit, jak se věci mají.

Dveře nebyly zamčené. Po Sanse ani památky, a tak Damián prošel na chodbu a výtahem sjel až do přízemí.
Ve vestibulu budovy panoval čilý ruch, ale žádný z těch plazích tvorů si ho nevšímal, nikdo nespustil poplach, nikdo se ho nesnažil zastavit, když vyšel na ulici.
Vlastně ani nevím, jak se tahle rasa jmenuje, pomyslel si. Budu jim říkat Reptilané. Ve škole Damián nikdy moc pozor nedával, ale v hlavě mu přece jen uvízlo pár libozvučných latinských názvů z biologie. A Reptilané rozhodně znělo líp než plazolidi. Na první pohled mu připadali všichni stejní, stejně jako doma Asiaté, černoši nebo třeba zebry ve stádě. Nepochyboval však, že oni díky drobným odlišnostem dokážou jeden druhého bezpečně identifikovat.

Ukázalo se, že to pokládal za chodník, je ve skutečnosti pohyblivý pás, ale Damián dal přednost chůzi podél něj, po kotníky zabořený do koberce světle fialových drobnolistých rostlin, jenž pokrýval všecky plochy, kam až oko dohlédlo.
Neběžel, aby nevzbudil pozornost, ale co nejrychleji prošel hájem vzrostlých cykasů a několikrát prudce odbočil mezi bloky nízkých budov, o nichž neměl tušení, k jakému účelu slouží. Obytné domy to zjevně nebyly, neboť neměly okna ani dveře, jenom jednolitou fasádu, která se ve slunečních paprscích leskla jako perleť.
Záhy vyšel na prostranství, kde se tyčilo několik mrakodrapy podobných gigantickým houbám.
Udivilo ho, kolik je kolem vody – spousta malých jezírek a meandrovitých potůčků, jež nezřídka zničehonic mizely v podzemí stejně jako mnohé pohyblivé chodníky. Damián z toho usoudil, že skutečný dopravní ruch se odehrává pod povrchem. Pomyslel si, že tam dole se snáz ztratí - a užuž se chystal naskočit na chodník, směřující k modře orámovanému ústí jednoho z tunelů, když se za ním ozvalo:
„Kampak máš namířeno, Damiáne?“

Otočil se.

Sansu poznal okamžitě, přestože se nijak nelišila od ostatních kolemjedoucích.

Na tváři měla sice náznak úsměvu, ale to, že upustila od zdvořilého vykání, se Damiánovi moc nelíbilo. Rozhodl se jí oplatit stejnou mincí.
„Jak jsi mě tak rychle našla?“
„Snadno,“ řekla a dotkla se jeho zátylku. „Máš tam čip.“
Sáhl si na krk a opravdu – těsně pod hranicí vlasů ucítil nepatrný hrbolek.
„To jste udělali vy? Označkovali jste mě jako psa, abych se vám náhodou nezaběhl? Jsem tu jako host! Tohle je urážlivé!“
„Tohle je nutné,“ opáčila. „Ten čip taky kontroluje tvoje životní funkce. Kdyby se ti něco stalo, zranil ses nebo upadl do bezvědomí, bude u tebe pomoc natotata. A nerozčiluj se, stoupá ti tlak i puls. Jestli se neuklidníš, máme tu za chvíli výjezdovku, a já mám padáka, protože šéf dojde k závěru, ž se o tebe neumím postarat.“
Zaslechl v jejím hlase skutečné obavy, což ho kdoví proč potěšilo.
„Takže Reptilani se taky bojí sv…“
„Cože??“ skočila mu řeči. „Reptilani…??“
„No, netuším, jak vaši rasu nazývat. A Reptilia je pozemské taxonomické pojmenování…“
„…plazů,“ dokončila za něj větu. „Já studuju pozemskou biologii, víš. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nás někdo bude mít za ty tupé predátory, kteří zabíjejí jiné živočichy, aby se nasytili, a za miliony let se nevyvinuli ani o píď! TOHLE je urážlivé!“
„Já…“Damián upadl do rozpaků. Nebylo pochyb, že má před sebou inteligentní bytost, která připomíná ještěra pouze svou vnější podobou.
„A jak si tedy říkáte?“
„Schr’šísám’šrá’sí. To v naší řeči znamená Poutníci. I my jsme na Agarthu kdysi dávno přišli odjinud, ale to je dlouhý příběh.“
„Ve vaší řeči? Ale vždyť my dva spolu mluvíme…“
„Tvým jazykem. Zdvořilost vůči hostu, víš. Stejně jako ten čip. Takže teď když jsme si vyjasnili vztahy, provedu tě po Origami, jestli chceš.“