Vytahuješ prstem kontury rozbřesku do monotónního popele.
Předokamžik - autista a obnovitel téměř dozaniklých dějů,
slunce se ještě zahálčivě přikrčuje a v ospalosti opírá se o pelest,
kontrastně v tradici lidové tvorby chudobně zdobíš líce obyčejů.

Líný, šetříš pohyby a marnotratně utrácíš své myšlenkové exponáty
- jazyky šelem, duše rostlin, rozepsaná libreta a krkolomná přání druhých,
možná i svá, o nichž sám domníváš se, že by snadno mohla, nebo snad i,
musela vykročit za prostor črtů obrysů a převtělit se v špičku tuhy.

Tak kdo jsi? Tak vkusně uveleben na své chaise longue, révoltant,
pecivál, kurátor fantasmagorií, hybatel společnosti, jež bych chtěla
válet se vonná ve fiži na sofa, v salónech srkat brandy. A nebo ta,

jež by se čile vzpínala nečinnosti chladných rán? Bohužel ne, co naplat.
Nedbale hodíš hlavou a odhrneš si neposlušnou loknu z čela.
Po tuze ani stopy. Jen pomačkaný skicák netečně vyčnívá ti zpod zad...






ku