to nebe chutnáš příliš dlouho
větve ho spíše rozryly
a v ústech modrou
nerozeznáš od bílé

jen mrak který vypadal
jak mořský jezdec
voněl po soli a potu

zatímco všechna nevyřčená slova
ještě krvácela v krku

-

doktor říkal, že čas od času
musíš vypustit bazén
hodil po mne prášky
a když je sním

vidím dřevěné panáčky s velikou taškou
jak se zvědavě ke mně naklání

a já bych nejradši
utrhla jim nos
protože iluze vždycky byla
perfektní mistr na lhaní

-
cestou z nákupu
jsem potom v písku zahlédla smrt
zvláštní jak sypké kamínky v dlaních
drásají trnem jehly

smála se - že nemám úctu ke stáří

a já jí chtěla vysvětlit
že pro řev myšlenek
mi ochabují svaly

-

pak přišel filozof
a učil mě jíst očima
kdyby prý oči
uměly polykat
časem by se udusily

a já cítila
jak bolí polykání větví
jako když dloubeš lžící pod víčko
tak bolelo polykat tvůj hrob

a všechny ty sny když dáváš ke rtům
cítíš téměř precizní


zvláštně hebké smutno