Léčila mě kotvičníkem
a všechny moje jinany zakořeňovaly na létajících kobercích
arkády v panenkách vedly zrcadlovými síněmi hluboko do
 
otočné zdi a pojízdné stromy na vitráži Antonína
posouvaly schody před prahy domovin
hladila mi vlasy na šíji s tváří přivrácenou na dožah
běhali jsme pozdě
po zdech hvozdech brali schody po stech

od střihu až po steh
a sebou sama postaru omladili Ostaru
 
Přehlížel mě osladičem
řka že světu netřeba víc básní ve slovech
nesou si paměť odřenin
a přáním všeho nejlepšího je ticho

o něž jsme bezprostředně opřeni
 
Plachost korun když se upíráme vleže

rozvázán trna že zabloudíme níž

a příliš mnoho času na přemýšlení o krátkosti dechu
odlitky vůně v hektarech půdy darované za bolestivost obilného zrna
  
Léčila mě kotvičníkem
ztrácela mě čemeřicí
v lících vřící prchlivě hmoždila tloučkem horko v prach
a polohy pomíjení v mátohách
srkaly z okraje moře své peklo
aby nepřeteklo