Po vlně štěstí, odliv do neznáma,
kde trčí holý, vyprázdněný kout,
on v tichu volí, volí nevyplout,
než moře plésti, kdo je sám, kdo sama

Do klenby vlastní snové katedrály
zapustil světly prozářený stín,
v němž lidé četli, co, již nezjistí,
vždy se však zasní:

řeknou, díky, králi…