MANA - 1.díl
Apolie 1.4.2021 | 10:44
Ale ne proč zrovna teď?
Za půl hodiny mám předstoupit před maturitní komisi a klíče od bytu jako by se vypařily.
Tak jo, naposledy všechno prohledám a jestli je nenajdu, nechám odemčeno. Cestou do školy zavolám tátovi, ať dojede zamknout. Bude sice nadávat, ale z dílny je to k nám 8 minut, i když chytne na semaforu červenou a to je pořád menší zlo než přijít pozdě k maturitě.
Na stole nic…. v kapse kabátu taky nic…., parapet….., věšák……, u táty v pracovně…., nikde nic. Takže jdu bez nich.
Při obouvání zahlédnu svůj odraz v zrcadle a málem se mi zastaví dech. Já jsem věděla, že si nemám hrát na dámu a snažit se o perfektní make-up. Neumím to a evidentně nemám ani moc dobrou voděodolnou tužku na oči. Tím běháním po bytě se mi nádherně roztekly oči a teď značně připomínám pandu velkou. Možná by to při zkoušení z biologie pomohlo, ale určitě to nepomůže mému sebevědomí. Rychle sáhnu do kabelky pro papírové kapesníky a hele!
Klíče jsou nachystané v kabelce hned navrchu. Já si ale vážně nevzpomínám, že bych si je tam dávala. Ale to je teď fakt jedno. Za 25 minut maturuji a mám to už dost na knop.
Nasliním kapesník a snažím se dostat černé šmouhy dolů z obličeje. Asi po půl minutě drhnutí mám jedno oko černé a druhé rudé. Takže tužka je voděodolná dobře, jen ten pot trochu nezvládá.
Fajn, teď už mám rudé oči obě, takže můžu zamknout, doběhnout tramvaj a doufat, že ty oči za těch 20 minut vyblednou.
Za půl hodiny mám předstoupit před maturitní komisi a klíče od bytu jako by se vypařily.
Tak jo, naposledy všechno prohledám a jestli je nenajdu, nechám odemčeno. Cestou do školy zavolám tátovi, ať dojede zamknout. Bude sice nadávat, ale z dílny je to k nám 8 minut, i když chytne na semaforu červenou a to je pořád menší zlo než přijít pozdě k maturitě.
Na stole nic…. v kapse kabátu taky nic…., parapet….., věšák……, u táty v pracovně…., nikde nic. Takže jdu bez nich.
Při obouvání zahlédnu svůj odraz v zrcadle a málem se mi zastaví dech. Já jsem věděla, že si nemám hrát na dámu a snažit se o perfektní make-up. Neumím to a evidentně nemám ani moc dobrou voděodolnou tužku na oči. Tím běháním po bytě se mi nádherně roztekly oči a teď značně připomínám pandu velkou. Možná by to při zkoušení z biologie pomohlo, ale určitě to nepomůže mému sebevědomí. Rychle sáhnu do kabelky pro papírové kapesníky a hele!
Klíče jsou nachystané v kabelce hned navrchu. Já si ale vážně nevzpomínám, že bych si je tam dávala. Ale to je teď fakt jedno. Za 25 minut maturuji a mám to už dost na knop.
Nasliním kapesník a snažím se dostat černé šmouhy dolů z obličeje. Asi po půl minutě drhnutí mám jedno oko černé a druhé rudé. Takže tužka je voděodolná dobře, jen ten pot trochu nezvládá.
Fajn, teď už mám rudé oči obě, takže můžu zamknout, doběhnout tramvaj a doufat, že ty oči za těch 20 minut vyblednou.
Uf! To bylo o fous.
Já jí ty klíče nachystám až do kabelky a ona tady pobíhá, jak pometlo a hledá je. Já už nevím, co mám dělat. Vzdychal v koutě chodby Raspet.
Zase vidím jaké je nepořádník. Ve čtvrtek jsem ji celou noc rovnal všechny listy podle čísel a ráno se rozčilovala, proč je to srovnané a kde jsou ty, co si dávala bokem, aby si je ještě přečetla a zopakovala. Tak jsem je další noc rozházel na tři hromádky a ráno zase fňukala, kdo se má v tom binci vyznat.
Ach jo! Mám to ale těžké. Jeden se nezavděčí i kdyby se rozkrájel.
Já jí ty klíče nachystám až do kabelky a ona tady pobíhá, jak pometlo a hledá je. Já už nevím, co mám dělat. Vzdychal v koutě chodby Raspet.
Zase vidím jaké je nepořádník. Ve čtvrtek jsem ji celou noc rovnal všechny listy podle čísel a ráno se rozčilovala, proč je to srovnané a kde jsou ty, co si dávala bokem, aby si je ještě přečetla a zopakovala. Tak jsem je další noc rozházel na tři hromádky a ráno zase fňukala, kdo se má v tom binci vyznat.
Ach jo! Mám to ale těžké. Jeden se nezavděčí i kdyby se rozkrájel.
Projdu přes celou tramvaj a posadím se co nejblíže k předním dveřím. Tam odtud to mám ke škole blíž a tuším, že dnes se bude každá minuta hodit. Jen ať není žádná překážka na trati, protože časovou rezervu fakt už nemám.
Zrovna když počítám čas příjezdu ke škole, projede mnou nepříjemné mrazení, které se usadí za krkem. Zvednu zrak, rozhlédnu se a hned je mi všechno jasné. Dvě
sedačky ode mě sedí muž celý v černém s umaštěnými vlasy a novinami před obličejem. Takové lidi potkávám nezvykle často. Říkám jim energetičtí upíři, protože po cestě s nimi jsem vždycky úplně bez energie.
To mi ještě scházelo, přijet k maturitě takhle vysátá. Navíc jsem skálopevně přesvědčena, že mě sledují a noviny jsou jen zastírací manévr. Jenže je nikdy nepřistihnu, jak na mě zírají. Je to jakoby mi viděli do hlavy a věděli o vteřinu dřív, že se na ně podívám.
Ale tuhle svou teorii nikomu svěřovat nebudu. Už tak mě mají za blázna a já se jim nedivím. Když je někdo introvert, který nejraději tráví čas vysedáváním v zoo pozorováním zvířat a ještě ke všemu se jmenuje Mana, tak si přímo říká o posměšky typu: ‘Mana šílená panna!’ Naštěstí tyhle pubertální výlevy přešly mé spolužáky hned v prváku a od té doby se se mnou nebaví. To pro introverta není nijak hrozné.
Paráda už jsme tady a já mám 4 minuty do maturity. Rychlou chůzí zvládám být ve třídě za minuty 3, takže mám ještě minutu k dobru.
Cestou ke škole si opakuji svou mantru posledního týdne:
‘Jmenuješ se Mana a to přísedícího z jiné školy odzbrojí natolik, že víc ho zajímat nebude. Biologie je v pohodě. O zvířatech víš všechno, tak jen si nevytáhnout rostliny. Čeština je taky v pohodě. Introvert toho přečte hodně. Přečíst všech 20 knížek dvakrát musí k maturitě stačit, když většina mých spolužáků je nepřečte všechny ani jednou. A chemie je chemie. Sice alchymie by byla větší zábava, ale i chemii zvládáš na výbornou, tak nač se stresovat.’
Otevřu dveře do přípravné místnosti, kde už samozřejmě sedí všichni tři spolužáci, kteří dnes odpoledne taky maturují. Špitnu ahoj a co nejvíc nenápadně dojdu k poslednímu volnému místu.
Jen co se doslova zhroutím na židli, otevřou se dveře a v nich se s milým úsměvem objeví náš učitel biologie pan Koubelín.
“Slečno Jedličková, můžete jít.”
Zvednu se a vyjdu za ním na chodbu.
“Mano, jste v pořádku?” ptá se ustaraně.
“Ano pane učiteli. Jen jsem trochu nervózní,” pokusím se o úsměv a v duchu si představuji, jak hrozně musím vypadat, že má tak velkou starost.
“Nemusíte se ničeho bát. Vy to jistě zvládnete bez problémů. Tak šťastnou ruku,” popřeje mi, vejde do třídy a ukáže mi na žetonky na stole, z kterých si mám vylosovat jedno číslo.
Přistoupím ke stolu, z hluboka se nadechnu, tak třeba tohle.
8. Rostlinná pletiva
To mi ještě scházelo, přijet k maturitě takhle vysátá. Navíc jsem skálopevně přesvědčena, že mě sledují a noviny jsou jen zastírací manévr. Jenže je nikdy nepřistihnu, jak na mě zírají. Je to jakoby mi viděli do hlavy a věděli o vteřinu dřív, že se na ně podívám.
Ale tuhle svou teorii nikomu svěřovat nebudu. Už tak mě mají za blázna a já se jim nedivím. Když je někdo introvert, který nejraději tráví čas vysedáváním v zoo pozorováním zvířat a ještě ke všemu se jmenuje Mana, tak si přímo říká o posměšky typu: ‘Mana šílená panna!’ Naštěstí tyhle pubertální výlevy přešly mé spolužáky hned v prváku a od té doby se se mnou nebaví. To pro introverta není nijak hrozné.
Paráda už jsme tady a já mám 4 minuty do maturity. Rychlou chůzí zvládám být ve třídě za minuty 3, takže mám ještě minutu k dobru.
Cestou ke škole si opakuji svou mantru posledního týdne:
‘Jmenuješ se Mana a to přísedícího z jiné školy odzbrojí natolik, že víc ho zajímat nebude. Biologie je v pohodě. O zvířatech víš všechno, tak jen si nevytáhnout rostliny. Čeština je taky v pohodě. Introvert toho přečte hodně. Přečíst všech 20 knížek dvakrát musí k maturitě stačit, když většina mých spolužáků je nepřečte všechny ani jednou. A chemie je chemie. Sice alchymie by byla větší zábava, ale i chemii zvládáš na výbornou, tak nač se stresovat.’
Otevřu dveře do přípravné místnosti, kde už samozřejmě sedí všichni tři spolužáci, kteří dnes odpoledne taky maturují. Špitnu ahoj a co nejvíc nenápadně dojdu k poslednímu volnému místu.
Jen co se doslova zhroutím na židli, otevřou se dveře a v nich se s milým úsměvem objeví náš učitel biologie pan Koubelín.
“Slečno Jedličková, můžete jít.”
Zvednu se a vyjdu za ním na chodbu.
“Mano, jste v pořádku?” ptá se ustaraně.
“Ano pane učiteli. Jen jsem trochu nervózní,” pokusím se o úsměv a v duchu si představuji, jak hrozně musím vypadat, že má tak velkou starost.
“Nemusíte se ničeho bát. Vy to jistě zvládnete bez problémů. Tak šťastnou ruku,” popřeje mi, vejde do třídy a ukáže mi na žetonky na stole, z kterých si mám vylosovat jedno číslo.
Přistoupím ke stolu, z hluboka se nadechnu, tak třeba tohle.
8. Rostlinná pletiva
No paráda, to nám to pěkně začíná.