Vajíčko. To je jméno hry francouzského spisovatele Féliciena Marceau, kterou jsem viděl ještě jako student v Praze. Hlavní postava, která také hru vypráví, přirovnává vztah mezi jedincem a společností k vajíčku. Buďto jsi uvnitř vajíčka, bezpečně chráněný skořápkou, anebo jsi venku a každý, kdo je uvnitř, si s tebou může dělat co chce. Hlavní postava je mimo vajíčko a velice ráda by se dostala dovnitř. Nejsou na to pravidla, důležité je jen dostat se dovnitř. Hra konči tak, že vypravěč vstupuje do vajíčka, a jeho přítel, který mu ve vstupu překážel, je obviněn z vraždy, kterou nespáchal.
 
Na tu hru si vždycky vzpomenu, když potkám svého dávného přítele Martina. Potkáváme se někdy na počítačových konferencích a prohodíme pár slov. Dříve jsme byli velicí přátelé. Oba jsme pracovali v oddělení informačních služeb velké naftové firmy. Martin byl vedoucí skupiny programátorů a já jsem měl na starosti provoz počítačů. Nebyla to však práce, co nás spojovalo, ale společná záliba v horách a lyžovaní. Dlouhé, krásné výlety po ledovcích blízkých Skalistých hor, slunce a sníh, to byla naše odměna za dlouhé hodiny strávené v práci. 
 
Avšak, jak se říká, nic netrvá ve světě věčně, a to bohužel zahrnovalo i výlety do hor.  V našem odděleni byla reorganizace, dostali jsme nového šéfa, a rčení pesimistů, že každá změna je vždy k horšímu, se potvrdila. Nový šéf, který toho o počítacích moc nevěděl, přišel s absurdním nápadem: Napsat program na průzkum geologie naftových poli tak, aby se zjistilo, kam umístit vrtné věže. To, že tyto programy už dávno existovaly a daly se koupit za zlomek toho, co stojí napsat nový program, buďto nevěděl, anebo mu to bylo jedno. “Náš bude lepší“, byla jeho odpověď na všechny námitky. Programátorům pak nastaly zlé časy. Kromě normální práce, které měli i tak dost, museli psát ještě ten nesmyslný program.  Znamenalo to dlouhé hodiny přesčasů, zmařené víkendy a nekonečné schůze. Pracovní morálka v oddělení klesla na bod mrazu, ale pak si většina z nás zvykla, stejně se nedalo nic dělat. Většina, ale ne všichni. Martin se s tím nemohl smířit. “Ten nový šéf je tvrdohlavý jako mezek“, prohlásil jednou, když se vypotácel z další nesmyslné schůze. Nicméně, jistý benefit z té schůze vyplynul, náš šéf dostal nové jméno: Mezek. Jindy, po zvláště nepříjemné konfrontaci s Mezkem, Martin řekl to, co jsme všichni věděli: “Já bych byl lepší vedoucí našeho oddělení.“ 
 
Náš nově pojmenovaný Mezek očividně nebyl vůbec populární. O to vice jsem se divil, když mi Martin řekl, že s ním jde lyžovat. Nešlo mi to do hlavy, ale pak jsem si řekl, že třeba Martin chce šplhat přes šéfa. 
“Tak co, jak mu jde lyžovaní?“ zeptal jsem se jízlivě v pondělí v práci.
“Asi tak jako vedení našeho oddělení.“
Nicméně Martin šel s Mezkem lyžovat ještě několikrát a pak mě šokoval prohlášením, že s ním půjde na dlouhou túru, která obvykle byla vyvrcholením naší sezony. Začalo se dlouhým stoupáním do sedla, pak stále nahoru k chatě a pak ještě dlouho na vrchol. Za dobrého počasí nám to trvalo 12 hodin a já nevěřil, že by na to Mezek stačil. Navíc předpověď počasí byla špatná, zataženo a silný vítr. Svým způsobem to bylo dobře, alespoň budou mít výmluvu tam nejít.
 
V pondělí ani Martin ani Mezek nepřišli do práce. Pozdě v noci někdo zvonil u mě doma a když jsem otevřel, byl tam Martin. Měl omrzlý obličej a vypadal o deset let starší. 
“Proboha, co se stalo?“ zeptal jsem se vyděšeně. 
“Začali jsme o hodinu později než normálně a do sedla nám to trvalo o tři hodiny déle. Na ledovci fučelo a když jsme scházeli ze sedla, zabloudili jsme. Našel jsem trhlinu a tam jsme přenocovali. Ráno byl Mezek tak vyčerpaný, že nemohl vůbec jít. Dal jsem mu zbytek jídla a šel pro pomoc. Trvalo mi celý den sejít dolů, a když jsem přišel na horskou službu, byla už tma. Teď jsem tady.“
 
Nemohl jsem tomu věřit. Jak mohl Martin, s celou svoji horskou zkušeností, nechat k něčemu takovému dojít?
“Když jsi viděl to počasí na ledovci, proč jste se nevrátili?“
“Víš, jak je Mezek ješitný. Chtěl mně i sobě dokázat, že na to stačí.“
“Říkal jsi, že jste ze sedla scházeli. Přece víš, že k chatě se musí stoupat. Musel jsi vědět, že takhle chatu minete.“
Martin dlouho mlčel, pak se na mě podíval a řekl:
“Já to věděl, ale on ne.“
 
Špatné počasí trvalo ještě tři dny a horská služba našla Mezka zmrzlého a zasypaného sněhem. Martin se stal vedoucím oddělení a skutečně byl mnohem lepší šéf než Mezek. Já jsem po několika měsících změnil práci a ztratil jsem s Martinem kontakt. Někdy se potkáváme na počítačových konferencích a vím, že Martin je teď vicepresident informačních služeb veliké firmy. Lyžovat už spolu nechodíme, nemá na to čas. Martin je definitivně uvnitř vajíčka.