Ulice plešatí, domům rostou vousy
až někam po záda, někdy po kolena.
Koleje bez tratí zašlé řády trousí,
vždy když čas požádá dumat o proměnách

V mostech se rozpadá pilíř mnoha představ
o zvuku prázdnoty, tichu naplnění
zrajícím odmlada v plicích těch, jež trestá
lhostejnost za knoty, jež se s voskem mění

Inflace do štěstí vtlouká hřeby skepsí
v obalu závisti, touhy sladit slané.
Větve se oklestí, kmeny puklé vepsí
bažina zajistí, listy vytrhané

Ulice plešatí, domům rostou vousy
z oken až k předměstí, někam za smetiště.
Chodci se neztratí, v mapách jenom čtou si,
jak mohou převést i promarněné příště