Ráno si Dolák předvolal na můstek šéfa bezpečnosti Jacka Crowa.

„Pane Crowe, včera jsem přišel na loď a na chodbě nikdo nebyl. Nikdo nás nehlídá, to se mi nelíbí. Buď ať je u vchodu hlídka, nebo ať je zavřený. Nejsem zvědavý na nějaké černé pasažéry a pobudy z té Golden Rule.“

„Golden Rule, pane?“

„Jo, to je z jedné knížky. Orbitální stanice, která je asi tak spolehlivá jako Orbitar.“

„Vynasnažím se pane, aby byla na chodbě vždycky hlídka, když bude otevřeno. Jsme ale jen dva. Já i můj pomocník Warner musíme dohlížet i na pasažéry a podobně.“

„Nechám to na vás, jak se zařídíte. Jo a nechte prohledat loď a vyhoďte každého, kdo tu nemá co dělat.“

Potom zamířil Dolák na ošetřovnu. Zaklepal a když se nikdo neozýval, vešel. Doktor stál v místnosti, měl přes ramena nějaký kus látky, v ruce knížku, něco drmolil a rytmicky se kýval. Dolák chvíli počkal a pak zakašlal. Doktor zanechal své činnosti a mrzutě se na kapitána podíval.

„Vy jste ten nový kapitán? Já jsem Ezechiel Solomon, váš palubní lékař, máte nějaký problém?“

„Ne, doktore, obcházím loď a seznamuji se se členy posádky.“

„Aha. Takže pokud nic nepotřebujete, pak vás poprosím, abyste se vzdálil. Je sobota a já se modlím. Omluvte mě.“

S těmi slovy se doktor vrátil ke své knížce a pokračoval v přerušené modlitbě. Dolák pokrčil rameny a vyšel z ošetřovny. Takže je sobota, nepracuje se, na tohle si bude zvykat těžko.

Naproti ošetřovny byla pracovna lodního psychologa. Byla to odpovědná funkce, protože cestujícím občas rupne v bedně, posádku nevyjímaje. Navíc byl psycholog pomocník na ošetřovně jako kvalifikovaný ošetřovatel. Dolák zaklepal a byl vyzván, aby vstoupil. U stolu seděla černovláska kolem čtyřicítky a usmívala se na kapitána.

„Zdravím vás kapitáne. Kontrolujete své ovečky?“

„Něco na ten způsob. Jsem kapitán Ivan Dolák.“

„A já jsem Jelena Habrovská, lodní psycholog. Zatím nemám co hlásit, všude je klid. Vy jste Čech?“

„Ano, spíš Moravák. Z Olomouce.“

„Já jsem dcera českého inženýra a ruské matky. Vyrůstala jsem na Kavkaze a u Černého moře, ale do Prahy si ráda zajedu. A nejenom služebně.“

„Jsem rád, že mám v posádce krajana, paní Habrovská.“

„Možná na to nevypadám, ale jsem slečna. V této profesi není lehké najít partnera. Předpokládám, že u vás to bude podobné.“

„Vlastně ano. Kapitáni hvězdných lodí se nežení, pořád někde na cestách a není to tu žádná Enterprise, kde by manželka mohla bydlet s vámi.“

„No, pokud si vzpomínám, tak Kirk ani Picard taky manželky neměli. Máte rád Star Trek?“

„Vyrostl jsem na něm. Asi proto jsem se stal kapitánem hvězdné lodi. Naplnit si dětský sen, to je asi už indikace pro vaši specializaci.“

„Ale vůbec ne, kapitáne. Přiznám se vám, že mě se taky velice líbila poradkyně Troi a barmanka Guinan. Nejsem žádný telepat, ale snažím se.“

„Určitě jste dobrá, slečno Habrovská. Příjemně jsem si s vámi popovídal, musíme se někdy sejít a pokecat o světě.“

„Ráda se k vám připojím, kapitáne. Máme hodně společného, jak se tak dívám.“

Dolák se rozloučil a vyšel na chodbu osvěžen. Po setkání s tím židovským doktorem byla Habrovská jako balzám na duši, neminula se povoláním.

Kapitán došel k výtahu a sjel do strojovny. Prohlédl si všechny agregáty a promluvil si s techniky. Všechno se jevilo být v pořádku. Šéf strojovny Jan Poterman byl novou lodí nadšený a sliboval kapitánovi bezproblémový let. Dolák měl stále pochyby. Pod leskem se může skrývat odfláknutá práce stejně, jako ve staré ošuntělé strojovně. Oba technici pohonu si pochvalovali nový diagnostický systém a ukazovali kapitánovi všechny divy nadsvětelného pohonu. Našli si v něm pozorného posluchače. Dolák se vždycky zajímal o warp a měl o něm nastudovánu spoustu knih. Šarga byla vybavena standardními generátory warpového pole, zhroucení prostoru bylo přesně monitorováno. Dittmannová bude jistě spokojená, pomyslel si Dolák a vyšel ze strojovny.

Navštívil ještě sklad. Mistrem skladu byla mladá dívka s velkýma očima Jane Donaldová. Usmívala se na Doláka a povídala si s ním o stavu skladu. Běžné zásoby měla přesně katalogizované a palety byly všechny srovnány s ukázkovou přesností. Náklad kolonistů byl už taky zčásti ve skladu a i o něm měla Donaldová dokonalý přehled.

„Nejhorší jsou ta vejce, kapitáne. Ti osadníci trvají na tom, aby byla uložena ve speciálních kontejnerech s hlídanou atmosférou a teplotou. Vypadá to, jakoby si chtěli dovézt slepice, co budou snášet zlatá vejce. Mám ráda pořádek, ale tolik povyku se slepicemi, to jsem ještě nezažila.“

„Možná jde opravdu o nějaké vzácné plemeno, máte někde záznamy, co tu mají?“

„Vy se vyznáte ve slepicích, kapitáne?“

„Trošku jo. Moje sestra je vyhlášená chovatelka. Její leghornky by mohla celá Itálie závidět.“

„Tak tady to máte. Nějaký sussex, nebo co.“

„To bude asi masné plemeno, vidím, že osadníci nechtějí jen vejce, ale počítají i s masem. Jsou chytří. Nepodceňujte slepice,“ řekl Dolák a usmíval se.

Donaldová se taky usmála a ladným pohybem zavřela obrazovku počítače. Takže to bychom měli, řekl si kapitán dlouhou cestou výtahem na můstek. Hotelové služby si nechá na zítřek. Teď už jen rychlá kontrola na můstku a pak společenská povinnost – oběd s ředitelem Orbitaru.