Poslední odstavec /2/
Tessa  12.3.2024 | 20:32
Tato povídka je fanfikce – crossover mezi seriálem Doctor Who (česky Pán času) a Stargate  SG-1(Hvězdná brána). Ti z vás, kteří seriály neznají, najdou na konci textu vysvětlující poznámky.
 

Pamukk (též známý jako P2X-384)

„Jakže jsi to říkal? Města z opálu? Úžasná hra světel, když vyjde slunce? Překrásné zahrady?“
„Zapomnělas na příjemně teplé klima.“
 Doktor se pousmál.
Bavila ho Donnina nedočkavost i nadšení, s nímž se doslova vrhala na půdu cizích světů a do dob minulých i časů budoucích. Navzdory nepříjemným a nebezpečným zážitkům dokázala rozvířit hladinu událostí a někdy (ó, ano, ale nikomu to proboha neříkejte!), i malinko změnit běh dějin.
Starost mu trochu dělala spíš TARDIS, která stále častěji prosazovala svou vůli bez ohledu na zadané souřadnice.

Nedávno je místo do starověkého Řecka (Donna toužila vidět Delfy v jejich plné slávě) odnesla do Pompejí, což by zas tak nevadilo (antika jako antika), nebýt to ovšem v den, kdy vybuchl Vesuv. Netřeba ani dodávat, že oni dva v tom hráli hlavní roli.
Jindy chtěl Doktor vzít svou společnici do Ermitáže na výstavu Rubensových obrazů ve 3D. Dosedli sice správně před Zimní palác, bohužel přímo doprostřed útoku bolševických gard. Sotvaže vykoukli ven, hvízdly jim kolem uší kulky, odrazily se od konzole a zaryly do stěny. Jen taktak odtamtud stačili zmizet.
Tentokrát už Doktor další výlet v čase na Zemi neriskoval, a nasměroval TARDIS na Pammukk v naději, že si tu užijí hezký den. Už se těšil na Donnin výraz, až uvidí všecku tu krásu.
„Přistáli jsme. Tak prosím… dámy mají přednost.“

Zatímco si Doktor oblékal kabát (přece jen už to bylo hodně dlouho, co tu byl naposled, a tím příjemným podnebím si nebyl tak úplně jistý), Donna otevřela dveře…a zůstala stát na prahu, zírajíc na okolní krajinu.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se zvědav, co uslyší.
„Nic.“
„Jak… nic??“
„No, buď jsme se zase ocitli někde úplně jinde, což by mě ani nepřekvapilo, anebo někdo tuhle planetu od tvé minulé návštěvy předělal. Z gruntu. A bohužel ne k lepšímu.“
„Cože?“
Doktor se nakoukl Donně přes rameno a zamračil se.
Modrá budka stála na široké skalní římse vystupující z úbočí horského masívu. Hluboko pod ní se prostírala kamenitá a dokonale mrtvá pustina. Rovná jako stůl, kam až oko dohlédlo, bez jediné rostliny či živočicha. Pozoruhodný na ní byl snad jen počet odstínů šedé, které se přelévaly po pláni podle toho, jak se balvanů zrovna dotýkaly sluneční paprsky.
„No tohle!“
Vrátil se k ovládacímu panelu zkontrolovat koordináty.
„Divné. Místo je správné. Měli bychom být na skalní plošině nad městem Hieram’thop, druhém nejkrásnějším na Pammukku. Tedy, plošina tu je…“
„Proč až druhém nejkrásnějším?“ skočila mu do řeči.
„Protože do toho úplně nejkrásnějšího bych tě vzít nemohl. TARDIS přistává pod vodou nerada a výhradně jen v nouzi, což ovšem není náš případ.“
„Neříkej hop…“ zamumlala Donna.
„ Ale teď už je to jedno. Zavři. Poletíme jinam.“
„Počkej přece! Když to tu bývala taková nádhera, jak tvrdíš, nechceš vědět, co se stalo?“
„Popravdě ne. Ať tohle udělal kdokoliv, zničil všecko do poslední mrtě. A krom toho je už dávno odsud pryč. Není tu vůbec nic k vidění.“
 Doktor se ani nepokoušel skrývat svou rozmrzelost.
„No tak dobře,“ pokrčila Donna rameny, „druhý nejkrásnější město je sice fuč, do prvního mě nevezmeš, a to třetí nejhezčí, počítám, hledat ani nebudeme, ale chvíli tu zůstat můžem, ne? Potřebuju se trochu nadýchat čerstvýho vzduchu. Cestování v TARDIS je sice fajn, ale…“
„Deset minut,“ přerušil ji stroze Doktor. „Hlavně nespadni dolů. A nikde se netoulej.“
„Rozkaz, pane!“
Dveře za sebou Donna zavřela rázněji než obvykle, jakoby se i na ni přenesla Doktorova nenálada.
Kam bych se mohla asi tak zatoulat, na tomhle kusu šutru?

Venku bylo příjemné teplo, a mírný vánek, který jí čechral dlouhé vlasy, voněl po malinách.
Opřela se o boční stěnu TARDIS a s přivřenými víčky si užívala klidu, než jí došlo, že o zdejším slunci nic neví a že by taky mohla skončit s ošklivě spáleným obličejem nebo, v tom horším případě, s rakovinou kůže.
 Tak jo, konec pauzy, letíme jinam…
Otevřela oči… a zahlédla něco, čeho si předtím nevšimla.
Ve skále, přímo za modrou budkou, zel otvor vysoký snad tři metry a dost široký na to, aby jím prošli dva lidé současně. Vedl někam do hlubin hory. Nevypadal jako uměle vyražený, ale stéla s několika řádky neznámého textu, stojící hned vedle, naznačovala, že byl někým používán. Možná staviteli onoho úchvatného, teď už neexistujícího města.
Donna přistoupila ke stéle a konečky prstů přejela po písmenech vysekaných do kamene. Nepoznávala žádný z těch znaků, ale v okamžiku, kdy se jich dotkla, rozmazaly se, rozvlnily jako kruhy na vodě…a pak se složily do nápisu v angličtině: Budou navždy zatraceni ti, kdož by otevřeli Oko zla.

Oko zla?
Donna se zamyslela. Byla jistá, že TARDIS přeložila to varování správně, jenže široko daleko se nenacházelo nic, co by se alespoň trochu podobalo oku, natož zlému. Ledaže… by to bylo uvnitř.
 Asi tak vteřinu byla v pokušení zavolat na Doktora, ale pak se rozhodla, že Oko zla (ať už to je cokoliv) najde sama. Že tu není vůbec nic k vidění? To se ještě uvidí! Jen ať se chytne za nos, vesmířan…

Čekala tmu a chladné vlhko jako v každé pořádné jeskyni, ale bylo tam duhové světlo, zalévající prostorný tunel, a teplo, snad ještě intenzívnější než venku.
To ji povzbudilo. Pustila se do nitra skály, hezky svižně. Doktor říkal deset minut, takže, jestli chce něco objevit, musí sebou hodit.
Chodba, vystlaná ostrými třpytivými kamínky, se různě klikatila, ale naštěstí neměla žádné odbočky, takže se v ní rozhodně nedalo zabloudit. Její stěny připomínaly světélkující a mírně rozteklý včelí plást. Každý z nepravidelných šestiúhelníků, které jej tvořily, měl trochu jiný odstín, od bledě růžové až po oříškově hnědou, a všecky společně vydávaly onu přívětivou záři, dost silnou na to, aby se při ní dalo i číst.
Donna si představila město, vystavěné z tohoto kamene, a pomyslela si něco hodně nelichotivého o barbarech, kteří dokázali zničit takovou nádheru. Ale dost možná, že za katastrofou stála nějaká přírodní síla, která je slepá ke každé kráse, snad výbuch sopky nebo zemětřesení… třeba takové, jaké se zdálo právě přicházet.
Donna ucítila, že se hornina pod jejíma nohama začala znenadání chvět, a současně zaslechla zvláštní zvuk. Zněl trochu jako ten, který obvykle vydávala TARDIS, jen hlubší a jaksi kovově hlomozivý.
A byl blízko.

Na okamžik bojovala s nutkáním rozběhnout se zpátky, pak nad pudem sebezáchovy zvítězila zvědavost. Určitě už je skoro u cíle, bylo by hloupé to teď vzdát. Přesto zpomalila a s ušima napjatýma (být zavalena uprostřed hory rozhodně nepovažovala za hezký druh smrti) pokračovala dál.
Po dalších padesáti metrech se chodba prudce stočila a vyústila do skalního dómu, plného opaleskujících krápníků, které visely z klenby jako zkamenělé závěsy. Jeho stěny, zčásti hladké, pokrývaly stejné znaky, jako byly ty na stéle venku. Tedy aspoň, pokud to mohla Donna posoudit.
Ale to, co ji přimělo nadšeně vykřiknout, se nacházelo uprostřed.

Vztyčený prstenec o průměru několika metrů, pokrytý jakýmisi ornamenty. Jeho střed však nebyl prázdný, jak by se dalo čekat. Naopak.  Prostor uvnitř něj se jemně vlnil, podoben stříbřité vodní hladině. Svislé vodní hladině.
„No, páni!“
Našla jsem Oko zla! Teda aspoň myslím. To bude Doktor koukat!
Donna z té věci nedokázala spustit zrak. Cosi ji nutkalo dotknout se třpytné „vody“, a tak fascinovaně kráčela přímo ke kruhu.

V té chvíli ze stínů vystoupil vysoký muž a Donna přestala na okamžik dýchat. Ale nebyla to plátková zbroj, která pokrývala jeho tělo jako krátká tunika, podivná tyč, kterou svíral v ruce, ba ani masívní nákrčník, chránící mužova ramena, co ji tak vyděsilo. Byla to jeho obrovská hlava – lví hlava, ze stejného lesklého kovu jako zbroj. Než jí došlo, že je to jen podivná přilba, a než stačila říct jediné slovo, muž se octl za jejími zády. Hrábl po jejích vlasech a omotal si je kolem zápěstí. Donna zaječela, ohnala se po něm, ale to jí už zvrátil hlavu dozadu, a strkal ji před sebou k tomu podivnému kruhu.
Zvědavost, kterou ještě před pár vteřinami cítila, se změnila v děs.
„Doktore, pomoz mi!“
 Věděla, že křičí marně, ale nedokázala si pomoci.
„Doktorééé!“
Poslední slovo se ještě chvělo ve vzduchu ozvěnou, když ji i jejího únosce pohltila červí díra. Hned na to stříbřitá hladina zmizela, a skrze prstenec se dalo dohlédnout až na druhý konec dómu. Ne však na dlouho.

⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰  ⃰ 
Poznámka:
Doktor je mimozemšťan z planety Gallifrey. Cestuje skrze časový vír ve své lodi, vybavené chameleoním okruhem, což ji umožňuje zamaskovat se kdekoliv za cokoliv. Okruh se bohužel před časem zasekl, a tak loď setrvává v podobě policejní budky, používané kdysi ve Velké Británii.
Doktor nesnáší zbraně, má dvě srdce a slabost pro pozemské společnice, se kterými cestuje v prostoru i čase (čímž je pravidelně vystavuje nebezpečným a děsivým situacím). Jeho oblíbené slovo zní: Poběž! Doporučuje se tohoto pokynu uposlechnout, neboť v té chvíli jde už obvykle o život.