Zastavit kupodivu šlo. Loď visela v prostoru a všude kolem ji obklopovala svítící plocha přerušovaná černými kruhy. Kapitán nechal na můstku normální střídání směn a čekal, co vypadne z vědců. Bylo to frustrující. V normálním prostoru se člověk nacházel tak nějak doma, i když byl několik světelných let od Země. Ale tento prostor byl nepochopitelný.

Druhého dne požádal Sevastjanov o setkání s důstojníky. Sešli se na můstku, Dittmannová a Karlson seděli u svých konzol, kapitán Dolák ve svém křesle a Sevastjanov stál u svého stolu vedle kapitána. Akademik promítl na obrazovku schéma singularity.

„Vážení,“ začal Sevastjanov. „Prošli jsme znovu všechna měření a zjistili jsme, že kolem singularity se v určité vzdálenosti nacházela jakási bariéra, zobrazím ji na schématu … Takže tohle je náčrt jakési zvláštní kulové plochy kolem singularity. Nazvali jsme tento fenomén přenosová sféra, jelikož v okamžiku průchodu naší lodi jejím okrajem došlo k přenosu lodi do zvláštního prostoru, ve kterém se nyní nacházíme.“

„Ale kde se nacházíme, to z tohoto náčrtu patrné není,“ řekl kapitán.

„Bohužel ne, kapitáne.“

„Takže můžeme být v černé díře?“

Sevastjanov pokrčil rameny a řekl: „To nevíme, ale není to pravděpodobné. Byli jsme ještě dost daleko od horizontu událostí a nezjistili jsme žádné vedlejší účinky, kromě náhlého zvýšení jasnosti okolního prostředí. Při pádu do singularity by patrně docházelo k deformaci prostoru, k prodloužení rozměru v ose pádu, zpomalení času a podobným efektům. Nic takového jsme nepozorovali.“

„Jenže když nejsme v singularitě, tak kde tedy jsme?“ zeptala se Dittmannová

„Domníváme se, že průletem přenosovou sférou byla loď transportována nějakým neznámým způsobem do tohoto prostoru, který se nachází někde úplně jinde, než byla pozorovaná singularita,“ řekl Sevastjanov.

„A tento prostor je něčím zvláštní? Více rozměrů, změna toku času, nebo něco podobného?“ ptal se Dolák.

„Ne, kapitáne. Jsme v normálním trojrozměrném prostoru a čas plyne relativně normálně. Domnívám se, že jsme uvnitř nějakého tělesa, například planety. Zvláštní ale je, že okolní stěny svítí a kolem nás je prakticky dokonalé vzduchoprázdno. Provedli jsme měření vyzařování okolních stěn. Jsou naprosto studené, to záření neprodukuje žádné teplo. Na povrchu svítících výsečí i tmavých kruhů je všude absolutní nula, stejně jako v prostoru mezi nimi, kde se nacházíme.“

„Nedovedu si představit absolutně chladnou planetu,“ řekl Karlson.

„Já taky ne,“ pokračoval Sevastjanov. „Ale tohle musí být nějaký vnitřní prostor. Světlo se od stěn odráží, stejně jako jiné druhy záření. Pouze od těch tmavých kruhů se nic neodráží. Jsou absolutně temné.“

„Singularity?“ zeptala se Dittmannová.

„Já nevím, slečno Dittmannová,“ řekl Sevastjanov. „Nefungují žádné obvyklé způsoby měření. Singularita je v astronomickém smyslu slova vždycky vlastně zhroucená hvězda. Má svoji hmotu, ohýbá záření, které kolem ní letí, tohle se tu neděje. Jde o prázdné kruhy, které se zářením nic nedělají, jen ho neodrážejí. Záření stěn v okolí není nijak ovlivněno. Svítí stejnoměrným studeným světlem.“

„Pane akademiku, tohle jsou všechno pěkné věci, ale já bych potřeboval vědět, kde se nacházíme a hlavně jak se odtud dostat,“ řekl Dolák.

„Zatím jsme se s kolegy shodli na jednom: nacházíme se v meziprostoru, který je ohraničen nepravidelnými okraji. V samotném meziprostoru se můžeme normálně pohybovat, co se stane v případě, kdybychom se přiblížili k okrajům, to nevíme. Loď v době našeho přenosu sem letěla přibližně v kurzu směrem k rozšiřujícímu se prostoru. Na druhé straně ve velké vzdálenosti jsou opět vidět stěny s tmavými kruhy, ale co je mezi tím, to zatím nevíme. Navrhujeme pokračovat v letu volným prostorem směrem k rozšiřujícím se okrajům, třeba narazíme na nějakou cestu ven.“

Kapitán souhlasil. Sevastjanov povolal svého asistenta Mayera a Sven Karlson potom navigoval Šargu udaným směrem. Loď letěla zanedbatelnou rychlostí a míjela stěny s černými kruhy. Prostor se pomalu rozšiřoval do stran. Najednou se stěny rychle rozestoupily a loď vletěla do velkého prostoru, který nebyl na druhé straně ani do stran do velké dálky omezen. Stěny zůstávaly pouze za nimi. Mayer provedl měření a zjistil, že se nacházejí v prostoru nějaké obrovské koule, ze které na některých místech vystupovaly stejné tunely jako ten, kterým sem přiletěli. Všechny tunely vycházely pouze v jedné rovině, která procházela koulí.

„Jsme v nějaké ohromné sféře, která má v jedné rovině výstupky. Pokud to srovnáme s naším kurzem, pak před námi a do stran tunely vycházejí, nahoře ani dole nikoliv.“ Řekl Sevastjanov.

„Ale ta koule, ve které jsme, je uzavřená, že je to tak?“ zeptal se Dolák.

„Obávám se, že ano, kapitáne.“

„Takže navrhuji obrátit a proletět na druhou stranu tam, kde se stěny sbíhají. Třeba tam bude nějaké světlo na konci tunelu,“ řekl Dolák.

Akademik souhlasil, Karlson obrátil loď a letěl tunelem zpátky k místu, kde se do něj dostali. Stěny se sbíhaly, stále ale byly v bezpečné vzdálenosti. Trvalo to dlouho. Nakonec se stěny přiblížily téměř k sobě navzájem a kolem už zbývalo jen pár černých kruhů. A přesně před nimi byl jeden kruh s dvojitým okrajem.

„Tohle musí být cesta ven,“ řekl kapitán.

„Nevím, kapitáne,“ začal Sevastjanov. „Myslíte, že bychom do toho kruhu měli letět?“

„Já nevím, ale jak jinak se odtud dostaneme?“

Akademik vypadal nejistě, ale nakonec svolil k experimentu. Karlson navedl loď přesně do středu kruhu a nastavil minimální rychlost. Šarga letěla ke kruhu, pak se jej dotkla, zablesklo se a před posádkou se nacházel nový prostor. Všude kolem, kam se podívali, byly svítící stěny s černým kruhy. Nic se nezměnilo, pořád byli v tajemném meziprostoru.