Vždycky tahle z jara, když vidím na trávnících to velké množství sedmikrásek, říkám si, to nám to ale zase umřelo broučků.
   Támhle u čmoudícího kanálu Broučínek, u dávno již nefungujícího hydrantu Beruška, kousek od kolejí vedle obalu od Snickers Svatojánek s Tesaříčkem. U kopřiv poblíž starého pařezu Kradač a hned vedle krtince vydechl naposledy Zlatohlávek. Probouzející se divizna má za sousedku zase Janínkovu chudobku a to nemluvím o těch desítkách, ba stovkách bezejmenných broučků po celém „bělostném“ trávníku. Když přehlížím ty bílé širé „lány“, je mi vždycky zpočátku trochu smutno. Nelze si totiž nepřipomenout osudy právě svatojánských Broučků z roztomilé knížky faráře Jana Karafiáta, který se tady kousek od nás kdysi narodil.
   Jednou, když jsem na dědově zahradě viděl trávu posetou chudobkami, vzpomněl jsem si právě na tohle milé povídání, které mi tatínek čítával před spaním. Měl jsem také na stěně lampičku se dvěma broučky, kteří drželi celofánové lucerničky a svítili mi na dobrou noc malými žárovičkami, abych se nemusel bát sám usínat. Broučci mě dost dlouho provázeli životem a tak nebylo divu, když jsem tak pojednou stál zaraženě na zahradě a zíral na to velké množství bílých kvítků. Chtěl jsem je spočítat, ale po nějaké chvíli jsem to vzdal, neboť neopatrný pohyb oka veškeré počty zhatil. Sedmikrásky se prolnuly jedna s druhou a věděl jsem zas prd. Ale ano, začínal jsem několikrát, ale končilo to dříve či později úplně stejně. O to víc jsem se propadal do deprese a šťoural se klacíkem v blízkém krtinci. Trochu mě sice srdce pookřálo při pohledu na občasný pohyb v trávě, neboť jsem se ujistil, že nějaký ten jedinec mrazy přeci jen přežil, ovšem ten bílý „koberec“ sedmikrásek mne přesto děsil.
   Můj dědeček si povšimnul, že jsem nějaký zakřiknutý a tak se začal nenápadně zajímat, co se to jako stalo. Pořád se vyptával, co mi je a jestli mě něco nebolí anebo zda jsem něco neprovedl. Pořád jsem vrtěl hlavou, že ne a když už jsem toho zpovídání začal mít dost, šel jsem s pravdou ven. Vyklopil jsem své obavy rovnou a bez obalu. Vysvětlil jsem mu, že je mi prostě líto těch broučků, kteří v zimě umřeli na místech se sedmikráskami. Byl jsem tehdá takové citlivé dítě, ještě nezkažené cynickým světem. Jó, to by se dneska dědeček divil. Tenkrát se ale posadil na lavičku v zahradě a zapálil si cigaretu. Vysadil si mě na klín a svou pravou tlapu položil na mé útlé ramínko. Vysvětlil mi, že žádní broučci tam neumřeli, ale naopak, že z malinkatých semínek se narodily malé rostlinky, z nich pak vyrostly tyhle krásné a křehké kvítky a to je naopak důvod k radosti, protože to jsou poslíčci jara. Pak mi levou rukou, s kouřící Marskou, ukazoval rozsáhlou zahradu a pojmenovával i ostatní květenu, která se vydrala na boží svět.
   Znal květiny jejich jmény a dokonce i v latině, kterou se kdysi učil ve škole. Měl několik vymalovaných knih o flóře, neboť byla jeho velkým koníčkem. Kochal se žlutými narcisy a říkal jim Josefova hůl. Vychvaloval žluté podběly, urputné to bojovníky se záněty průdušek. Plamenně ze sebe chrlil veškeré informace o probouzející se zahradě, zřejmě proto, abych ho ještě bezmezněji obdivoval. Rozmáchlými gesty mě plošně upozorňoval na roztodivné bylinky, které po mnoho let anektovaly celou jeho zahradu společně s rozmanitými invazivními travinami. Přednášel mi o tom, která je k čemu dobrá a poukazoval zvlášť na ty, co dávají lidem či zvěři užitek. Neopomněl však ani ty, které se Pánu Bohu nepovedly. O těch ale raději mluvil s respektem a jen šeptem. Jeho slova mi však stejně splývala jen v jakési blábláblá a já obdivně pozoroval namodralé proužky dýmu z cigarety obsahující různé nitrosamidy a polycyklické uhlovodíky a sledoval, jak se mu vznášejí nad jeho velkou rukou a postupně se rozplývají do ztracena. Nakonec se rozplynuly stejně jako dušičky těch malých umřelých broučků a to mi prostě nikdo nevymluví!
   ... Podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine …