„Pojď, já ti něco ukážu,“ říkal mi dědeček vždycky, když měl pro mne nějaké překvapení.
   Na rozdíl od tatínka. Ten když použil toto větné spojení, znamenalo to většinou, že jsem někde nechal nějaký nepořádek nebo bylo potřeba něco udělat. Zamést, umýt nádobí, vysát nebo vynést koš. Proto jsem byl k těmto průpovídkám od přírody nedůvěřivý. Jakmile zazněly, větřil jsem nebezpečí. U dědy však ne. Tam to u mne naopak vyvolávalo pocit štěstí a jásavosti. Tady nehrozila žádná nepříjemná manuální práce, ani naznačení, že jsem pěknej bordelář. Vzal mě za ruku, zavedl mě ke své skříni a pomalu, přímo obřadně, ji otevřel.
   „Maminka nebude mít asi radost, ale my chlapi to umíme ocenit,“ řekl, protřepal mi vlasy na hlavě a vytáhl na boží svět opravdickou pušku. No pušku…, zas abych to zbytečně nepřeháněl. Vzduchovku.
   Nebyla nová. Asi ji našel někde vyhozenou v lese. Možná byla ještě po Němcích… néé, ti vlastně vzduchovkami nestříleli. K věčné škodě. Rozhodně ale byla hodně stará. Bylo na ní vidět, že ležela někde proklatě dlouho, neboť i po vyčištění na ní byly vidět stopy rzi. Taky měla trochu vyštípnutou pažbu, ale to se dalo přežít a ničemu zásadnímu to nevadilo. Také jí chyběla muška, kterou někdo buď urazil nebo věkem urezla. To už byl trochu větší problém. Ovšem fungovala obstojně. Dědeček ji celou vyčistil a dobře promazal. Měl jsem oči až na vrchu čela a prsty na rukou mi jen hrály, užuž abych ji držel a mohl ji vyzkoušet. Dědeček na mě spiklenecky zamrkal a natáhl ji. Šla trochu těžce, ale časem jsem si vypěstoval potřebný grif a sadu svalů, které k tomu byly zapotřebí. Vzal z kulaté krabičky diabolku, měl jich asi třicet, zasunul ji do hlavně a vystřelil do polínka, které si postavil na studnu. Polínko se zakymácelo. Vysvětloval mi - úplně zbytečně - jak se má mířit, i když trefit se tímhle zázrakem bylo tak padesát na padesát a možná i míň, jak přivřít oko a jak ji držet bezpečně u tváře. Chvíli jsem koulel očima a netrpělivě přešlapoval mezi jetelem. Pak mi ji konečně podal a mohl jsem si vystřelit i já. Sice jsem netrefil, ale měl jsem svou vlastní flintu! Hurá a tramtadadá! Co víc si kluk jako já, mohl přát. Dědovi zářily oči snad ještě víc než mě. Objal jsem ho. Jak správně prorokoval, mamince se to ani trochu nezamlouvalo. To ovšem nic neměnilo na faktu, že já měl radost a on měl radost. On byl šťastný, že já jsem šťastný. Prostě, byl to tehdy takový hezký den.
   Pálil jsem ostošest a diabolky brzy došly a tak jsem je nahrazoval vším, co se dovnitř vešlo. Většinou to byly různé, přesně ulámané klacíky správných průměrů a délek. Tohoto střeliva bylo v lese habaděj. Nosil jsem flintu přes rameno a hrál si na myslivce nebo na vojáky. To podle toho, zda jsem jen tak chodil po lese nebo útočil na barák, kde se skrývali zlotřilí partyzáni… eh, co to povídám, Němci!
   Vzduchovka se postupem času stala mou nedílnou součástí a chodil jsem s ní úplně všude, dokonce i do postele. To se mamince líbilo ještě míň. Od té doby bylo vskutku velmi vzácné potkat mě bez ní. Jako by mi doslova přirostla k rameni. Byla to má kamarádka a společnice při osamocených toulkách lesním porostem i při hlídání ovcí na pastvě. Také jsem s ní chvíli držel u branky nehybně čestnou stráž, jak to dělají vojáci na Pražkým hradě. Tam jsem chvíli před tím byl se školou na výletě. To byla paráda! Úplně mě tenkrát uhranuli. Dědeček, když procházel kolem, tak mi salutoval a říkal „Dobrá práce vojáku“, a já byl v tu chvíli nejdůležitější na světě a tvářil jsem se hrdě. Teda aspoň si myslím, že tak se tváří ti, co jsou na sebe hrdí. I když…
   Dědeček se tomu usmíval a maminka se od kuchyně smála nahlas. Byl jsem odhodlaný nehnout se ani o píď celé odpoledne, ale vydržel jsem to jen chvilku, protože to byla strašná votrava. Jinak jsem si ale najednou připadal takový důležitější.
   I Berouš si toho všimnul. Přišel ke mně a znalecky pokyvoval hlavou, jakoby říkal: „Ta je dobrá, kamaráde, ta je fakt parádní.“