Léthé Saphira (též známá jako Q2N- 415)

Okamžik závrati.
Kratičké a přece tak intenzívní, že se Donna až zajíkla. Ale hned to přešlo, a ona s úžasem zjistila, že se už nenachází v jeskyni, nýbrž v širé krajině, na obzoru lemované pásem nevysokých modravých hor, a ozařované dvěma slunci. Být tu ještě více zeleně a květů, zdálo by se, že se ocitla v rajské zahradě.
Ale Donna se neměla kdy kochat krásami okolo.
 Její únosce ji pořád ještě držel za vlasy. Bolelo to.
„Zatraceně, pusť mě! Slyšíš, ty mizero jeden?!“ zaječela na něj.
Pustil ji.
 Než si stihla pogratulovat k síle svého hlasu a osobnosti, muž se zhroutil vedle ní.
 Dvakrát to kovově křachlo, to když mu tyčová zbraň vypadla z ruky a narazila na kamennou podezdívku Brány, a pak když udeřil přilbou o totéž. Ta se náhle otevřelaa, a otřesená Donna hleděla do tváře starého muže. Tak starého, že se jeho hlava už napůl podobala lebce mumifikovaných mnichů, které kdysi viděla v katakombách jednoho kláštera. Stále žil, ale ona tušila, že to nebude mít dlouhého trvání.
Její strach a zlost se – jako obvykle – změnily v soucit. Marně jí matka od malička vtloukala do hlavy: „Nestarej se o ostatní, oni se o tebe taky nestarají. Klidně tě nechají pojít a bude jim to fuk.“
Jí to fuk nebylo, nemohla si prostě pomoct.
Shýbla se k němu.
„ Co se vám stalo? Pojďte, pomůžu vám na nohy…“
Ale on jen odmítavě zavrtěl hlavou a zachrčel cosi v řeči, jíž nerozuměla. Jeho vybledlé oči ji upřeně sledovaly a v obličeji se mu zračila směsice pocitů, které nedokázala dešifrovat.
 Jaffa Nephth’ar umíral šťasten, že splnil poslední příkaz své paní. A zároveň zoufalý, protože věděl, že do stanu bohyně Sachmet je to ještě kus cesty, a že tam žena, již přivedl, už nestihne dojít. Jeho vlastní symbiont se mu zmítal v útrobách a rval je na kusy, aniž se obtěžoval vylučovat obvyklou anestetickou substanci, která Jaffům ulevovala od bolesti při zranění v boji.
Okamžik, kdy opustí tělo, jež mu nemohlo už nic poskytnout, se nezadržitelně blížil. A pak se spojí s tou, která měla patřit bohyni. A vše bude ztraceno.
„Uteč… uteč…“ zašeptal Nephth’ar, ale ta žena se nad ním dál skláněla a mluvila na něj.
A v téže chvíli, kdy se starostlivý výraz v její tváři změnil v čirou hrůzu, starý Jaffa zemřel.

Donna bez hlesu zírala na stvoření, jež náhle protrhlo pevné plátky zbroje a vztyčilo se na břiše mrtvého muže, podobno kobře připravené k útoku. Černé hadovité tělo, pokryté vrstvičkou lesklého slizu, hlava s krhavýma očima, které ostražitě pozorovaly svoji budoucí hostitelku. Blanitý hřeben na krku se zachvíval. Možná hladem, možná vzrušením. To Dona rozhodně neměla v úmyslu blíž zjišťovat.
Na nic nečekala, seskočila z podstavce brány a dala se na útěk.
Kdyby se byla ohlédla, spatřila by, jak se za ní vlní tráva, kterou se proplétal goual’d. Nebylo to jeho přirozené prostředí, ale i tak byl rychlý. Velmi rychlý.
Avšak Donna se neohlížela. Nasadila tempo, které si osvojila při svých výletech s Doktorem, a které jí už několikrát zachránilo život.

Bylo ji jedno, kam běží, jen hlavně pryč od toho monstra. Před sebou zahlédla cosi červeného…vypadalo to jako velký, bohatě zdobený stan, jenž jakoby vypadl z historických filmů.
 Kde je stan, tam jsou i lidé. Když budu mít štěstí, pomohou mi dostat se odsud…

S očima upřenýma na tu nádheru  zamířila Donna rovnou k němu.
Rozkvetlý pažit náhle skončil a ona pod nohama ucítila drobné kamínky. Jen taktak neuklouzla při běhu přes široký pás hrubého písku, přetínajícího krajinu jako šedavá stuha.
 Ten s konečnou platností goual’da zastavil. Ochrannou vrstvu slizu mu z kůže setřela už tráva a plazit se pískem bylo pro něj příliš bolestivé.
A tak se vydal souběžně s okrajem pásu doleva, tam, kde cítil vodu. Do říčky, která protékala planinou a vytvářela široký meandr jen pár metrů od Sachmetina obydlí. Z vody kdysi jeho předkové vzešli, a ona mu teď poskytla chladivou úlevu a možnost na chvíli přežít. Než najde tu, na níž závisela jeho další existence.