Pamukk (též známý jako P2X-384)
 
Jack  O’Neill podmračeně pozoroval toho… doktora.  Lidi zásadně dělil na spojence a nepřátele, a tenhle muž mu nezapadal do žádné z obou škatulek. Jack byl zmatený – a tenhle pocit neměl rád. Svým podřízeným vždycky zdůrazňoval: „Pamatujte si - zmatenej voják je mrtvej voják!“
„Neodpověděl jste mi na tu druhou otázku,“ zavrčel.
Doktor se definitivně ujistil, že odsud jiný východ nevede, a pak se obrátil k plukovníkovi.
„Přiletěl jsem svou lodí. Stojí venku na té plošince, ale to teď není důležité. Musím najít svou společnici. Je to tak čtvrt hodiny, nejvýš dvacet minut, co musela přijít sem, toutéž chodbou jako já. Ale není tu. Co jste s ní udělali?“

„My? Vůbec nic.“ Daniel odfoukl ze štětečku prach a vyměnil si krátký pohled s O’Neillem. „Jak říká plukovník, neviděli jsme ji. Jenže my tady byli sotva deset minut, když jste se objevil Vy. Z toho vyplývá, že ta Vaše Donna musela už předtím odejít stejným způsobem, jako jsem přišel já s Jackem, totiž…“
„Danieli!“ přerušil archeologa plukovník. „Vojenské tajemství. Mlčenlivost. Pamatuješ…?“
„Jo, jistě.“ Jacksonův pohled sklouzl k Bráně. „Ale tady možná jde o lidský život…“
„Vždycky jde o něčí život. Nikdy nemůžeš zachránit všechny.“
„No právě. Takže kdybychom mohli zachránit aspoň jeden, stálo by to…“
„Ne! A neplýtvej časem. Generál ti dal jen hodinu.“

Doktor jejich dohadování poslouchal sotva jedním uchem. Postavil se před ten kovový prstenec a pozorně studoval znaky po jeho obvodu. Byly mu vzdáleně povědomé, jen si nedokázal vybavit, kde je už viděl.
O’Neill přenesl svou pozornost z Daniela na nenadálého návštěvníka.
„Takže Vaše loď parkuje na té mrňavé plošince venku? To bych teda chtěl vidět…“
„Milerád Vám ji ukážu, ale teď vážně musím najít Donnu. Ona je… jedinečná, chápete? A důležitá. Pro celý tenhle vesmír.“
„To jistě,“ odfrkl plukovník.
Daniel se vrátil k oprašování stěny a jen tak přes rameno prohodil: „Jacku, slíbil jsi Carterové, že vyzkoušíš tu její čtečku adres. Teď je ideální příležitost zabít dvě mouchy jednou ranou.“
„Ty si nedáš pokoj, Danieli, že? Víš o tom, že jsi občas otravnější než moskyt? Vlastně skoro pořád…“ opáčil O‘Neill. Přesto ale vytáhl disk, přistoupil k ovládacímu panelu Brány a podle Samanthina návodu načetl poslední dvě evidované adresy. Čekal, že budou totožné – pozemské. Jedna odchozí a druhá příchozí. Jenže nebyly.

„To jsem blázen,“ zabručel si pro sebe, „že by ten trhlej Jackson měl pravdu?“
„Já tě slyším,“ ozval se Daniel. „A samozřejmě mám pravdu. Vlastně skoro pořád. Ukaž to,“ vytáhl svůj notes, kam si dělal zápisky postaru tužkou. Krom jiného tam měl i adresy všech dosud známých planet s Bránou. Většinu z nich znal i zpaměti, ale tu, která se objevila na display čtečky, nikdy v životě neviděl. Zuřivě listoval v poznámkách, vyvedených drobnými kaligrafickými znaky, jakýmsi křížencem mezi těsnopisem a starodávným písmem kdoví jakého národa, který sám vymyslel a který znemožňoval komukoliv jeho záznamy přečíst.
Hledal marně.
„Hm, mám tu všechny adresy…ale tuhle ne. Víš, co to znamená, Jacku?“ vykřikl nadšeně.
„Jo, znamená to návrat na základnu, podat hlášení a čekat, jestli Hammond rozhodne o sestavení týmu na prozkoumání té nové planety.“
„Zbytečná byrokracie. Znamená to, že otevřeme Bránu, projdeme tam, najdeme tu Donnu a vrátíme se na Zemi jako objevitelé a hrdinové…“

No jistě, je to portál, došlo konečně Doktorovi. Že mě to nenapadlo hned! Jeden konec červí díry, přičemž ten druhý může být kdekoliv. Záleží jen na té adrese…
„Tak na co čekáme, pánové? Jdeme na to!“
„Ne!“ vyštěkl O‘Neill, který si uvědomil, jak ho Daniel nachytal a nenápadně tomu cizinci prozradil, co je Brána. „Na tohle jsou pravidla a já zodpovídám za jejich dodržení!“
„Donna je v nebezpečí,“oponoval Doktor. „Někdo ji musel unést, protože ona nemá ani šajn o tom, jak otevřít tuhle... Bránu. Takže ji necháme kvůli pravidlům prostě umřít? Jak typické pro… no to je jedno. Vždyť si to můžeme rozdělit, ne? Tady Doktor Jackson se navrátí jako objevitel, Vy jako hrdina, takže Vás nejspíš povýší, a mně bude stačit, když dostanu zpátky svou společnici, živou a zdravou…“
Doktor stál proti plukovníkovi a snažil se proslovem odvést jeho pozornost, neboť si všiml, že se Daniel přesunul k ovládacímu panelu.
Bylo to ovšem zbytečné, protože hluk, který Brána začala vydávat už při zadání prvního symbolu, se nedal přeslechnout.

„Zatraceně, Danieli! Nech toho!“
„Ne! A zkus mi v tom zabránit!“ odsekl Jackson.
Mohl by, ale neudělal to. Spokojil se s nasupeným výrazem a zavrčením: „Bez vás praštěnejch vědátorů, co nemají špetku disciplíny, by byl svět mnohem jednodušší.“
„A mnohem chudší,“ doplnil Doktor, ale to už ho O’Neill strhl stranou.
„Pozor!“
Stříbřitý proud, který náhle vytryskl z Brány, vzápětí vyplnil původně prázdný prstenec.
Daniel schoval do kapsy zápisník i čtečku a popadl svůj odložený samopal.
„Jdu první, Jacku, krej mi záda!“ a prošel Bránou.
„Teď Vy, a hejbněte se sebou, nemáme moc času!“ postrčil plukovník Doktora a se zbraní připravenou k výstřelu, jej následoval.