V téhle vesničce, kde se děda uasadil, nebyl kostel. Ba ani maličký kostelíček, či zapomenutá "Boží muka" kdesi v polích. To děda, jenž přijal krátce po svém příchodu víru, nesl dost těžce. Jako člen církve, který objížděl po republice různá shromáždění věřících s podobnými týpky, míval děd často od kázání abstinenční příznaky. Pokud si chtěl vyslechnout nějaké poutavé a inspirující, musel za ním do nedalekého městečka, což při zdejší autobusové frekvenci býval výlet na celý den. Tam působil farář Eliášek, vyznačující se plamennou řečí a vtíravým kázáním, v kterém prakticky všechny přesvědčil o tom, že celý kostel zhřešil. U východu pak raději každý dobrovolně nasypal do kasičky pod bedlivým dohledem kostelníka nějaký ten obolus, neboť nikdo netušil, komu bylo ono spílání určeno nejvíce. Kostelník si sice nic nezapisoval, ale hodně si pamatoval. Prostě, nikdo si nedovolil nezacinkat. Pan farář se před kostelem na každého usmíval a nenápadně se klaněl, protože kostelník svým kýváním dával jasný signál, že všichni dali. Dědeček měl pana faráře rád, protože si nebral servítky a pěkně zostra všem za jejich nepravosti vyhuboval a měřil každému stejně. Ti, kteří i přesto měli pocit, že to bylo málo, měli ještě možnost do sytosti se vyzpovídat. Co jim pak pan farář za jejich hříšnosti nasázel, to už je jen zpovědním tajemstvím a lze si jen, s lehkou fantazií, domýšlet. I když mnohé tetky prý dobře věděly, proč tam ta Máňa zase lezla a proč tam Jiřka byla tak dlouho…
   Také hřbitov ve vísce chyběl. Ne, že by tam dědeček někoho měl, ale taková poklidná procházka mezi rozkvetlými a upravenými rovy je jistě k nezaplacení. Podívat se, kde jednou možná spočinete, může člověku přepadenému denními chmurami často i prospět. Proto mě jednou vzal s sebou na malý výlet.
   „Vem si od mamky batůžek se svačinou a pojď, já ti něco ukážu.“
   Vyrazili jsme pomalu cestou dolů kolem Vávrova statku. Pan architekt byl zrovna na zahradě. Dědeček ho ze slušnosti pozdravil a já si s Klárou několikrát vyměnil vypláznutý jazyky, aby dobrým mravům bylo učiněno za dost.
   Překročili jsme silnici a šli jsme kamenitou polní cestou a poslouchali cvrčky, kobylky a jinou veselou havěť, co vydávala mnohočetné zvuky, které dědeček odborně identifikoval. Různé traviny nám mávaly na pozdrav v mírném osvěžujícím polním vánku. Kdesi na obloze se zbláznil skřivan a kolem se honily vlaštovky a kdesi v křoví cukrovala hrdlička. Na cestě místy ležely kobylince či kravince a kousek od výmolu mrtvej ježek. Zrovna, když jsme míjeli malý rybníček, musel jsem si nutně odskočit cvrknout k jeho nedalekým orobincům, neboť se ve mně probudil ranní kopřivový čaj. Na hladině líně plavaly kachny a vodoměrky mezi nimi měly zrovna nějaké rychlostní závody. Odkudsi z rákosí se ozývaly kuňky a na vrbě seděl vodník Šťovíček a zvesela kýval nohama.
   No dobrá, to už jsem přehnal.
   Těma nohama nekýval.
   Ovšem, aby mi cesta lépe ubíhala, sebral jsem na cestě nedávno ulomenou vrbovou větvičku. Proutek byl ještě docela pružný a tak se s ním dalo obstojně švihat, až kolem ní vzduch hlasitě svištěl. Bylo to vskutku zábavné a cesta hned ubíhala rychleji. Zvlášť, když jsem proutkem mohl švihat po vysoké trávě, bodlácích a vůbec tak nějak po všem, co se při cestě namanulo. Usekával jsem chocholíky řebříčků jako krvelačný mušketýr. Šlo to tak lehce. Byl jsem fakt dobrej! Děda mi ale kladl na srdce, ať to nedělám, že i tráva a keře jsou živé a že i je to bolí stejně jako člověka. Jen prostě nemají pusu, aby mohly křičet. Prostě a jasně, že se to nedělá. Jaké by to prý bylo, kdyby někdo takhle švihal do mě. Řekl jsem, že nevím a záhy toho litoval. Vzal mi totiž ten proutek z ruky a jemně mi s ním přejel po zadku. Štíplo to. Doopravdy to štíplo! No fakt si dovolil mě švihnout! Podíval jsem se po něm asi nějak podivně, protože se začal smát.
   „Tak co?“
   Mračil jsem se, protože se mi to ani trochu nelíbilo a protože tohle se přeci milovaným vnoučatům nedělá. Bez řečí mi podal proutek zpátky. Ze setrvačnosti jsem ho přijal, chvíli ho držel, ale už jsem ho jaksi nechtěl. Dědeček dělal, že se ho to už netýká a tak jsem ho nenápadně zahodil do hlohových keřů. Fakt mě to prdítko štípalo.
   Naštěstí se nedaleko objevila kamenná zeď a jakási zděná brána s podloubím, připomínající malý domeček. Ten výjev mne zaujal a dal na štípající půlky zapomenout.  Staroušek mi oznámil, že toto je náš cíl a že je to židovský hřbitov.
   Nikdy jsem o něm neslyšel. Nevěděl jsem, že jsou hřbitovy nějak rozděleny. Překvapilo mě to a tázavě jsem na něj pohlédl. Děd mi pak pokud možno srozumitelně vysvětlil složitou situaci kolem různých lidských komunit. Vnesl mi i světlo do otázky, proč se o tato místa prakticky nikdo nestará. To jsem sice už vůbec nepochopil, ale to nebylo třeba, neboť v tu chvíli už jsme procházeli pod obloukem a bylo to zcela zjevné. Zahlédl jsem ty zajímavé a většinou nízké oblé náhrobky se zvláštními znaky, které jsem nedokázal nijak identifikovat.
   Na jiném místě se zase tyčily náhrobky vysoké připomínající kamenné sloupy. Byly ozdobeny různými reliéfy a často měly kolem sebe ozdobné kovové plůtky se špičatými hroty. Všechna ta krása byla, bohužel, zarostlá neudržovanou travou. U žádného z náhrobků nebyly položeny žádné květiny, které by toto místo nějak rozzářily. Proto mi to přišlo zvlášť smutné. Spousta těch kamenných desek byla povalena. Některé se také nakláněly jakoby vyvrácené prudkým větrem. Procházeli jsme tiše mezi nimi a děda mi vyprávěl různé příběhy a otvíral mi nové obzory. Na mnohých místech byla kamenná zídka zčásti rozbitá a povalená. Na několika místech to dokonce vypadalo, že si pár kamenů jen tak někdo prostě odnesl. Stromy okolního lesa pohupovaly svými kmeny v prapodivném tanci a pár stromů, které za ta léta vyrostly přímo na hřbitově, s nimi držely krok. Byly to zvláštní chvíle na tomto stinném místě uprostřed slunečného letního dne.
   A ještě jedna věc mi v hlavě utkvěla. Byl to jeden nápis, na který mě děda upozornil.
   Stálo na něm: Zde leží moje holčička, ovečka jedna roční. Zemřela mi v neděli.
   Upoutalo mě to pro tu „ovečku“, ale hlavně proto, že jsem bez obalu zjistil, že umřít mohou taky malé děti.
   Hodně malé děti.