Cestou z výletu jsme se zastavili u pana Fiedlera, neboť dědovi došel med. Můj děda sladil jedině medem. Cukr prakticky vůbec nepoužíval. Nevěřil mu. Říkal, že cukrů je spousta druhů a ne každej je pro tělíčko zdravej a čert - pokřižoval se - aby se v nich vyznal. Byl na něj prostě příliš rafinovanej. Jelikož kávu nepil a čaj sladil zásadně včelím produktem, ani po něm netoužil. Pouze pokud pekl nějakou buchtu - a uměl jen bábovku, piškot a preclíky - používal tenhle produkt, ovšem s mírou. Jo, ještě perník, na ten jsem zapomněl. Ten mu taky šel. I do něj však přidával místo cukru med. To aby prý byl lahodnější. Proto, když zjistil, že ze sklenice již není co vyškrábnout a zbyteček vymýval horkým čajem, rozhodl se, že při zpáteční cestě zamíříme k česnům jeho kamaráda.
   Když se mezi brankou přivítali rukoupodáním a pomluvili starou bábu Čtvrtníčkovou, vydali se s mojí maličkostí, připomínající ocásek, k zadnímu plotu rozsáhlého pozemku. V něm měl pan Fiedler udělanou malou branku, kterou se snadno dostával ke svým úlům. Stály hned za ním a zíraly svými otvory do rozlehlých kvetoucích luk. Tyto malé včelí domečky tu stály v řadě jako pestrobarevní vojáci. To prý proto, aby včelky podle barvy věděly, který z nich je jejich domov, vysvětloval mi medař, jinak by jim prý v tom jiném úlu daly ty cizí včelky na prdel… a smál se tomu jak divej a dědeček se taky smál jak divej a pak mi kladl na srdce, abych to slovo doma neříkal, ale že prý je to jinak svatá pravda.
   Včelky byly jako malá letadýlka startující a zase přistávající z malých letadlových lodí. Mnohé obtěžkány žlutými pylovými polštářky měly co dělat, aby s tou váhou doletěly a přistávaly poměrně těžkopádně. To jim však nebránilo, byť s vysílením, v okamžitém vplutí do výletového otvoru, aby se zátěže co nejdříve zbavily a po „doplnění paliva“ opět vylétly na další květinovou misi. Frekvence včelstva byla neuvěřitelná. Stál jsem s dědečkem opodál a sledoval tu včelí píli s otevřenou pusou, až jsem byl upozorněn, že ji mám zavřít, aby mi do ní nezamířila některá z údernických dělnic. Pan Fiedler mi vyprávěl o tom, jak to u včel chodí u nich doma a já ty všechny informace jen ztěžka sbíral a ukládal mezi mozkové závity. Byl jsem tím včelím frmolem úplně pohlcen.
   Pak mě děd zatahal za kšandu a včelař nás zavedl k sobě do sklepa a dal dědečkovi tři sklenice do síťovky, děda zase dal do jeho kapsy nějaké peníze, potřásli si mozolnatými dlaněmi a obchod byl tímto uzavřen. Pan Fiedler ale "netěžil" jen med. Ve volných chvílích vyráběl ze včelího vosku svíčky. Měly různé tvary a témata. Převažovali však různí andílci, kteří se prý prodávali nejlépe, protože právě ty místní zbožné tetky milovaly nejvíce.
   Čuměl jsem jako tele na nová vrata, když jsem v regálech spatřil to množství krásných žlutých svíček. Celá místnost lehce voněla po medu, až se mi sbíhaly sliny a málem mi vytékaly jak starýmu bernardýnovi. Abych neodešel s prázdnou, dal mi možnost určit, který ze vzorů svíček se mi líbí nejvíce a tu mi potom daroval. Prý, když se zapálí, tak krásně voní a přináší do domu pohodu, klid a mír. A tak jsme mohli, já i dědeček, konečně spokojeně odejít. Děda se svými sklenicemi zlatavé sladké hmoty a já se svíčkou ozdobenou květinovými vzory.
   Ovšem ouha!
   Stalo se to, čeho jsem se při návštěvách u Fiedlerů vždycky nejvíc obával.
   U branky jsme se potkali s paní Fiedlerovou, která se zrovna vracela z konzumu a už z dáli se zrádně usmívala a hned prej kolik je 23 a 10! Vyhrkla to tak znenadání, až jsem o krok couvl a svíčku pevně sevřel v rukách. V tu chvíli mě napadlo, že bych o ní mohl při špatném výsledku možná i přijít. Na mě si ale s přičítáním desítek nepřišla a proto jsem si kromě svíce odnášel ještě trubičky z Hořic a byl nejšťastnější dítětem na celém světě.
   To jsem jí to nandal!