Léthé Saphira (též známá jako Q2N- 415)

Donna se zastavila pár metrů před cílem, aby se vydýchala. Srdce jí bušilo a nohy bolely. Příště si místo lodiček do Ermitáže vezmu tenisky. Jako má Doktor. Bude-li jaké příště…
 Rychle se rozhlédla kolem. Po hadovitém stvoření, které ji tak vyděsilo, ani stopy. Díky bohu aspoň za to.
Stan, tyčící se před ní, byl obrovský, vyrobený z těžké narudlé tkaniny s vytkávanými ornamenty, v nichž by pozorné oko rozeznalo vzájemně propletené lví hlavy. Svou členitostí připomínal byt s mnoha pokoji. Jedna z jeho stěn byla odhrnutá, a skrze ten otvor se dalo nahlédnout dovnitř. Stálo tam velké vyřezávané křeslo a v něm nehybně seděla nějaká, napůl zhroucená postava.
Donně přejel mráz po zádech, ale dodala si odvahy a vstoupila.

„Zdravím, omlouvám se, že sem tak vpadám, ale jsem krapet v nouzi… a…“
Během řeči došla až ke křeslu (byl to spíš trůn, k němuž vedly tři malé schůdky) a spatřila tam stařenu. Spící či snad v bezvědomí, neboť měla oči zavřené, a krátce, trhaně oddychovala.
Propána, co je tohle za planetu, když tu každý, na koho natrefím, mele z posledního…?
„Haló, paní! Slyšíte mě…?“

Sachmet sebou trhla. Pomalu se už propadala do předsmrtných mrákot, ale ten hlas, ten mladý, jasný hlas, ji donutil zvednout ztěžklá víčka a zaostřit zrak. Nephth’ar to dokázal! Jiskra naděje na další existenci jí prolétla tělem a zburcovala mozek i srdce.
„Ach…ano, slyším…“ zachraptěla. „Přistup blíž, ženo…“

Nebyla to prosba, ale příkaz, a Donna bezděčně poslechla. Těsně před tím, než došla ke schůdkům, se ale zastavila. „Jste v pořádku, paní?“ otázala se, obezřetně přitom pozorujíc vychrtlé křehké tělo.

Sachmet v duchu zasténala. Žena, plná života, stála tak blízko… ne však dost. A byla opatrná - a silná. Takovou potřebovala. Takovou ale jen tak nepřemůže.
A pak si Sachmet uvědomila, že z příchozí vyzařuje... soucit.
Soucitem Goa'uldi pohrdali jakožto vlastností hlupáků a slabochů. Ovšem dalo se jej dobře využít.
„Umírám…žízní. Pít…“
Rukou, podobnou vyschlému ptačímu pařátku, malátně pokynula k nízkému stolku, kde stál džbán s vodou a pohár z třpytného skla.

Donna zaváhala.
Její vnitřní hlas, ten trapič, který vždycky všecko viděl jen v černých depresivních barvách, ji varoval, ale ona se rozhodla jej neposlouchat. Ta žena mohla být Donninou jedinou šancí k návratu. A jestli zkolabuje...

Naplnila tedy pohár, vystoupala nahoru a jemně jej přiložila neznámé k ústům.
„Napijte se…“
To byla poslední věta, kterou z vlastní vůle vyslovila.

Ve zlomku vteřiny se jí vyzáblá paže ovinula kolem krku jako hroznýš a ona leknutím upustila pohár. Roztříštil se o schůdky, ale to už Donna nevnímala. Přitažena těsně k tváři té ženy, zaslechla pohrdavé: „Ty malá, hloupá Tau’ri!“, a vzápětí ucítila její rozpraskané rty na svých.

Smrtící polibek trval jen pár vteřin. Trýznivá bolest celou věčnost.

Když konečně ustala, stařenino tělo se bezvládně sesunulo ke straně, a Donna slyšela sama sebe říkat: „Konečně! Dočkala jsem se!“
A pak, aniž chtěla, se roztočila v divokém tanci, narážela do stěn stanu a křičela: „Žiju! Já žiju!“
Proboha, proč tohle dělám? Zbláznila jsem se? prolétlo jí najednou hlavou, ale ta myšlenka byla okamžitě přerušena vzteklým zasyčením: „Zmlkni a zhyň! Pro tebe tu není místa…“

A nebylo.

Tělo ji přestalo poslouchat, a Donna, celá její osobnost, se ocitla uvězněna v nejzazším koutě vlastního mozku.

Sachmet přestala křepčit. Vycítila, že zcela ovládnout tuhle Tau’ri chvíli potrvá, ale známý hluk, nesoucí se od chaapa’ai, dával tušit blížící se potíže. Jak se to jen Ra mohl tak rychle dozvědět??