„Co na to říkáš, Jacku?“ Daniel se skláněl nad nehybným tělem, spočívajícímu na podstavci Brány. Nadzvedl jednu jeho paži, byla vláčná a ještě teplá.
„Co bych měl říkat. Jaffa. Mrtvej.“ Čili komplikace jako bejk. Že já blbec Danielovi nezabránil zadat tu adresu.

Plukovník zkušeně přelétl očima planinu před sebou.

Žádný pohyb, žádná známka nebezpečí. Ostatně nepřítel se tu neměl kde ukrýt, snad jen…tam ve stanu na břehu říčky. Rychle se shýbl, popadl tyčovou zbraň, která se válela vedle těla, a podal ji Doktorovi.
„Tohle si vemte. Pro všecky případy. Tady se to musí zmáčknout, aby se na konci otevřela, a tady…“
Doktor, který se fascinovaně rozhlížel okolo, ucukl, jako by byla rozžhavená
„Nechci to. Nesnáším zbraně.“
„Bože, netrestej mě! Další pacifista!“ obrátil oči k nebi O’Neill. „ Už i tuhle vědátor pochopil, že na Goa’uldy slova neplatí. Jen hrubá síla. A tady leží Jaffa, takže nějakej Goa’uld bude poblíž taky.“
„Ne nějaký. Přesněji řečeno, Sachmet,“ ukázal Jackson na čelo mrtvého, kde se skvěl zlatý obrázek lví hlavy. „Tohle byl její první muž. Tedy velitel osobní stráže,“ dodal na vysvětlenou směrem k Doktorovi. „Zemřel nedávno, krev ani nestačila zaschnout.“
„Že by ho odpravila ta Vaše Donna?“ ušklíbl se plukovník. „Pak by měla víc kuráže než Vy. Tak znova, tady zmáčknout, tohle se otevře, a pak zmáčknout tady, vystřelí to. Bacha, má to razanci malého torpéda…“ pokračoval v instruktáži.
„A udělá takovouhle díru do břicha?“ ukázal Doktor na mrtvolu.
Kdepak, tohle se Donně nepodobá. Ta by jako zbraň použila nanejvýš svůj hlas. A třebaže jím tenkrát na jednom z našich prvních výletů zbořila hradby Jericha, na živou bytost by tak devastující účinek neměl.
„Ještě mnohem větší,“ podotkl archeolog. „Jenže toho Jaffu nezastřelili. Tohle způsobil jeho symbiont. Nebyl vyjmut, ale prodral se ven sám. A teď je tady někde kolem. Buď už taky mrtvý, anebo – a to je ta horší možnost, živý… a hledá hostitelské tělo.“

Třebaže Doktor neměl moc ponětí, o čem ti dva mluví, spojení „hostitelské tělo“ dalo věci do souvislosti. Takže Goa’uld, rasa, o které nikdy předtím neslyšel, parazituje v lidském těle. Jako symbiont, což znamená jistý druh spolupráce – něco si z člověka bere a něco mu na oplátku dává. Přesto, jak vidno, mohou oba zemřít. Ovšem kdyby se stal jeho hostitelem Pán času… Radši na to nemyslet…

„Dost řečí!“ zavelel O’Neill. „Jsme tu nápadní jak terče na pouti. Padáme odsud. Směr stan.“
Nekompromisně vrazil tyčovou zbraň Doktorovi do ruky.
„Vy jdete první. Nerad bych, abyste to omylem zmáčkl a ustřelil někomu z nás zadek. Nebojte se, budeme Vás krýt. A oči na stopky! Ten hadí parchant může být kdekoliv.“
Doktor kupodivu neprotestoval.
Jack po něm sjel pohledem. Drží to jako vegan husí stehno, pomyslel si, ale pro tentokrát se zdržel ironického komentáře.

Vydali rychlým pochodem se přes planinu.
Plukovník pečlivě sledoval okolí, a také oblohu. Všude zatím vládl klid, ale O’Neill dobře věděl, že goa’uldské kluzáky se umí zčistajasna vynořit uprostřed prázdného nebe, a pak by jejich výprava neměla sebemenší šanci.
Náhlý pohyb u stanu jej přiměl zastavit a namířit.
Žena, která vyšla ven, měla dlouhé rudé vlasy, světlou halenku, tmavé kalhoty a blejzr stejné barvy. A v ruce tyčovou zbraň.

Než stačil plukovník cokoliv říct, Doktor vykřikl:“Donno!“ a rozběhl se k ní.