Léthé Saphira (též známá jako Q2N- 415)

Sachmet byla zvukem znovu se otevírající brány zaskočena. Pokud se Ra dozvěděl, že je tady opět fungující chaapa’ai, pak přišel konec jejího vyhnanství. Bude to pro něj jasný důkaz její nezlomnosti a touhy po úniku a odplatě, a na ten může Ra odpovědět jen jediným možným způsobem. Popraví ji.
To ovšem Sachmet nehodlala dopustit. Ne teď, když dostala šanci na další existenci.

Popadla jednu z tyčových zbraní, které tu zbyly po mrtvých Jaffech a obklopovaly trůn namísto svých majitelů.
Bude se bránit. A bude-li to nezbytné, zemře. V boji. Ne jako ubohý odsouzenec.

Prošla stanem a obezřetně vyhlédla otevřenou stěnou ven.

Okamžitě se jí ulevilo - a vzápětí v ní vzplanul hněv. Namísto početného doprovodu jaffských vojáků, bez nějž se Ra nikam nehnul, uviděla pouhé tři Tau’rijce. Ty zatracené vlezlé vši.
Tau’ri už dávno nebyla zdrojem otroků a případných hostitelů pro nové Goa‘uldy. Vyvinuli se a teď už měli pokročilé zbraně i technologie, dost sofistikované na to, aby objevili síť bran a začali se sami rozlézat po celém vesmíru. Zabili už nespočet Jaffů, i pár Vládců soustavy, a na planetách odnepaměti ovládaných Goa’uldy podněcovali rebelie proti vrchnosti.
Celou Tau’ri by patřilo rozmetat na prach, aby od nich byl konečně pokoj! No, já mohu vesmíru ulevit alespoň od těhle tří… pomyslela si a odjistila zbraň, jejíž horní konec, připomínající poupě, se otevřel čtyřmi plátky jako smrtonosný květ.

„Všechny ne,“ zazněl náhle odněkud zvenčí syčivý šepot. „Jednoho mi nech…“
Překvapeně strnula  – a pak si uvědomila přítomnost dalšího Goa’ulda. Neviděla ho, ale cítila, že je někde poblíž.
„Nephth’are…?“
„Nephth’ar je pryč. Mé jméno zní Thanatos… Dej mi jednoho z tamtěch, a já ti pomohu vrátit se a pomstít se Raovi tak, že si o tom budou vyprávět ještě celé generace napříč všemi světy.“
Podívejme… spojenec. To nečekala. A troufá si, i když není zrovna v záviděníhodné situaci. I tak by bylo hloupé jeho nabídku odmítnout. Postačí, když ještě chvíli vydrží naživu bez hostitele, a všecko bude v pořádku. Za daných okolností v tom nejlepším.
Znovu vyhlédla ven. Trojice vetřelců už opustila prostor brány a blížila se.
„Dobrá. Dám. Máme štěstí, jdou sem. Běž jim v ústrety, Thanate, a vyber si. Já je mezitím trošku zabavím…“ usmála se, sledujíc ty venku. Vyčkávala.
 Viděla, jak došli k písčitému pásu a vstoupili na něj. A až ho přejdou…

Na okamžik povolila mentální blokádu a oslovila tu tau’rijskou ženu, jejíž vzpomínky dosud nestihla vstřebat.
„Kdo jsou ti muži?“
„Nevím,“ odsekla Donna, která se ještě pořád nevzpamatovala z faktu, že jí jakási cizí entita ukradla tělo. „Neznám je.“
„Hm, neznáš. No dobře. Tak umřou všichni bez výjimky. Tvojí rukou. Krásné, že ano?“
To Donnu doopravdy vyděsilo.
 „Neznám. Tedy až na jednoho, toho vepředu. Je to…“ zarazila se při představě, že by se někdo jako Pán času stal zajatcem někoho, jako byla tahle mimozemšťanka.
„John Smith. Můj…přítel. Nýmand, nedůležitej. Jako já…“
„Nýmand, říkáš.  Pak ho nebude škoda.“
Sachmet vyšla ze stanu.
„Ne! Počkej!“ vykřikla Donna, ale Goa’uldka ji už neposlouchala. Pozvedla zbraň a zamířila.
Neměla sice osobní štít, i ten jí Ra sebral, ale spoléhala na svůj nový vzhled a na hloupou lidskou vlastnost ochránit přátele, ať to stojí, co to stojí. Cítila se naprosto bezpečně.
To se ovšem zatraceně spletla.