Tetička byla komunistka. Narodila se krátce po skončení světové války, která tenkrát ještě nenesla žádné pořadové číslo, protože nikdo nepředpokládal, že lidé budou tak šílení, aby něco podobného zopakovali ještě jednou, navíc jen pouhých dvacet let poté. Vyrůstala ve starém domku na okraji malé vísky, ve skromných poměrech rodiny námezdního dělníka. Dobře poznala, co je bída. Zjevně proto podlehla, stejně jako mnozí další jí podobní svým osudem, snům o lepších zítřcích a ochotně uvěřila těm, kteří naplnění této utopie slibovali jako něco bez větších problémů dosažitelného. Stačí prý jen trocha násilí.
Druhá světová válka ji zastihla coby čerstvě dospělou svobodnou ženu. Pro potřeby Říše byla totálně nasazena na práci v cihelně v nedalekém městě. Práce s cihlami jí nebyla cizí. Její táta byl zedník. Když přišel o práci, nastoupil jako dělník do malé cihelny u nich ve vsi, kterou měli hned přes ulici. Pracoval by v ní i nadále, kdyby se jí osudnou nestala velká hospodářská krize.
Brzy po skončení druhé světové války vstoupila tetička do KSČ. Bouře únorových dnů roku 1948 ji vynesla, jako spolehlivý dělnický kádr, do pozice úřednice. Proplula pak několika úřady, než po novém krajském uspořádání z roku 1960 zakotvila v domovském přístavu Krajského národního výboru. Na starosti měla, dnešní terminologií řečeno, kariérní poradenství pro žáky závěrečných ročníků základních škol. Od jednotlivých podniků v kraji obdržela každoročně počty požadovaných učňů v tom kterém oboru a jejím úkolem bylo tyto počty naplnit. Působila tedy výchovně na žáky tak, aby si vybrali právě ty obory, které podniky poptávají.
Svoji práci brala velmi vážně. Pracovala pro lid a svoji vlast, oddaně sloužila jejímu režimu. Péči o cizí děti ustoupila péče o děti vlastní. Nikdy se nevdala a žádné děti neměla. Život zasvětila svému zaměstnání, které vnímala jako své poslání. Po smrti rodičů zůstala v prastarém domku na vsi sama. Brzy přestal splňovat nároky své doby na bydlení. Přesněji řečeno, nesplňoval je už dávno, ale její svérázný otec, neméně umíněný než tetička, o nějaké rekonstrukci či přestavbě domku nechtěl ani slyšet. Záhy poté, co v něm osiřela, se odhodlala k němu přistavět novou část. Ke starému částečně roubenému venkovskému domku typickou socialistickou kostku. O architektonickou vhodnost takové přístavby se příliš nestarala. Stavbu si nejen řídila, ale sama na ní svépomocí pracovala. Zdila, omítala stěny, a přestože to neuměla, byť byla dcerou zedníka, nijak to neumenšovalo její pracovní zápal. Když se jí nedařilo omítat zednickou lžicí, protože jí malta pokaždé spadla na zem dřív, než přistála na zdi, nahazovala zdi tak, že brala maltu do rukou. Přeci se nebude vzdávat a utíkat před prací! Toho bohdá nebude, mohla parafrázovat slova jednoho českého krále. Dopadla jen o něco lépe než dotyčný monarcha.
O nějakých ochranných prostředcích totiž zjevně nic neslyšela. S rukama rozedřenýma pískem a rozežranýma od vápna skončila v nemocnici. Po týdnu hospitalizace ale již rozhazovala rukama, pečlivě zabalenýma v obvazech, a dožadovala se propuštění domů. Apelovala na ošetřující lékaře při každé příležitosti, stejně jako na primáře při každé vizitě, kolik na ní čeká na úřadu práce, kterou za ní nikdo neudělá. Jako mnozí jiní pilní úředníci trpěla komplexem vlastní nenahraditelnosti. Naléhání lékařů, aby nešidila potřebnou rekonvalescenci, odbývala se svou typickou dikcí: „Ále na to já nemám čás!“ Lékaři se nakonec moudře rozhodli neodporovat bůhvíjak vysoce postavené soudružce z KNV a raději ji propustili do domácího ošetřování. Druhý den rána pak už byla v práci.
Rodinné návštěvy v jejím domku probíhaly podle ustáleného schématu. Jedna na podzim o Dušičkách, druhá v zimě mezi svátky, pokaždé cestou na hřbitov v sousední vsi. Zaparkovat auto za mostkem přes hluboký příkop, který vedl k někdejší cihelně, přejít silnici, po které leckdy za celý den neprojelo jediné auto. Otevřít nikdy nezamykanou branku a po chodníku z betonových dlaždic, který se vinul kolem pečlivě udržovaných květinových záhonů, dospět na zápraží a ke vchodovým dveřím. Zvonek a dlouhé čekání, než tetička sestoupí po schodech z vyvýšené nové části domu do prosklené verandy, přistavěné před kuchyň ve staré části domu. Dlouhé vítání na studené verandě, uvedení do pokoje, který byl současně obývákem i pracovnou. Prastará kredenc po rodičích, pohovka a křesla kolem stolku na jednom konci, psací stůl vedle typizované socialistické vestavěné skříně, vždy zavalený hromadou papírů, na konci druhém. Elektrická akumulační kamna pod oknem, kamínka na uhlí vedle dveří „Já nepotřebuju popelnici. Popel sypu na zahrádku – a to je pak jetel!“), kdyby byla větší zima. Na stolku malé pohoštění a láhev vína („Otevřete ji, já na to nemam sílu. Počkej, já najdu votvírák.“), na které si tetička tak potrpěla. Obligátní úvodní otázka („Tak jak se mate?“), následovaná dlouhým vyprávěním, které nakonec vždy zamířilo do minulosti. Různé historky z úřadu, mezi nimiž samozřejmě nikdy nesměla chybět ta nejslavnější: jak se na jedné schůzi vzepřela samotnému tajemníkovi. Pokaždé ji líčila se stejným zaujetím, jako kdyby to vyprávěla poprvé. Soudruh tajemník na jedné schůzi cosi vykládal. Tetičce se to nezdálo. Nakonec vstala a prohlásila: „Ale tak to přeci není!“ Pointu vždy pro jistotu zopakovala vícekrát.
Návštěvy v jejím domku probíhaly podle ustáleného schématu. Jedna se z něj však vymykala. Po Dušičkách roku 1989 přišel listopad, během kterého padaly dosavadní jistoty stejně jako listí ze stromů, aby po nich zůstaly jen hromádky tlejících zbytků, jimiž si společnost razila novou cestu. Několik bouřlivých dnů, které smetly zdánlivě věčný řád jako domeček z karet.
„Co tomu říkáte, teto?“
Tetička nebyla natolik zaslepená či nevnímavá, aby nebyla schopna vidět chyby, kterých se dopouštěl režim, kterému věrně po celý život sloužila, ani natolik pokrytecká, aby je nebyla schopna přiznat. Připustila leckteré přehmaty i vyslovené zločiny, odmítala ale závěr, že komunistický režim byl režimem zločinným ze své podstaty. „Soudruh Stalin! Jak ho vůbec můžete srovnávat s Hitlerem? Jaké koncentrační tábory – v Sovětském svazu! Jáchymov? Ále to nebyl žádný koncentrák! To byl normální pracovní tábor pro nepřátele státu. Pro vyžírky, tyjící z práce dělnické třídy, které někdo konečně přiměl pracovat!“
Ve správnost ideje, jíž zasvětila celý svůj život, věřila až do jeho konce. Konce života, nikoli režimu. Až do samého konce byla také aktivní. Snažila se pomáhat druhým a být prospěšná společnosti, což, jak byla pevně přesvědčena, vlastně dělala vždycky. Řadu let vedla obecní kroniku a jako zkušená a rutinovaná úřednice ochotně poskytovala rady i pomocnou ruku novému vedení rodné vsi, vzešlého ze svobodných voleb. Starostka, kterou změna poměrů usadila do její židle a která pak svoji funkci vykonávala dalších třicet let, protože nikdo jiný ze vsi o tuto práci nestál, na tetičku nedala dopustit. „Vaše tetička mi tenkrát moc pomohla. Byla tak trochu jako moje druhá máma. Radila mi a pomáhala v nesnadných začátcích tady na úřadě.“
Tetička nikdy nikomu vědomě neublížila. Vlastně nic zlého nikdy nespáchala. Jen oddaně sloužila zločinnému režimu, o jehož správnosti, přes všechny chyby, které byla ochotna připustit, byla přesvědčena. Jaký díl viny a zodpovědnosti tak padá na její hlavu?