Krajina za oknem autobusu ubíhala kamsi do ztracena. Eliška se držela za ruku s Tadeášem, jenž seděl po jejím boku a mlčky sledovala střídající se výjevy. Vesnice, lesy, zvlněná pole. Napůl přitom poslouchala a napůl neposlouchala, co jí Tadeáš vyprávěl. Má ho ráda, je jí s ním dobře, ráda naslouchá jeho hlasu, ale obsah sdělení už většinou vnímá méně pozorně. Líbí se jí melodie jeho řeči a dobře ví, že za nepozornost se na ni zlobit nebude. Když něco vypráví, je do tématu většinou natolik ponořen, že ani příliš nevnímá svět kolem sebe. Občas mu láskyplně vytkne, že při své roztržitosti jednou někde zapomene i ji samotnou. „Jak bych mohl,“ odpoví pokaždé se suverénní  jistotou a dál si vede svou.
  Nad obzor se vyhoupla charakteristická silueta města Litomyšle. Zámecké návrší, věže chrámů, vystupující jako majáky nad příboj červených střech. Tadeášovi tenhle výjev, který se mu na krátký okamžik, než se autobus uhánějící silnicí znovu ponořil pod horizont, mihnul před očima, připomněl jednu Váchalovu rytinu. Mocný hrabě Portmon shlíží na svůj Nový zámek, jenž ční v povzdáli, zatímco mu u nohou poskakuje jeho podivuhodný pes Čipera.  
  „Víš, co napsal o Litomyšli v Krvavém románu Josef Váchal?,“ obrátil se k Elišce, jež se na něj namísto odpovědi mile usmála. „Je to město neobyčejně kulturní a lázeňské. Bohužel tamější lázně vyhledávány jsou jen domorodci, a také vodu nikdo tam nepije.“ Znovu se zasnil a upadl do vyprávění. „Váchal sem jezdíval na pozvání svého velikého obdivovatele, místního učitele Josefa Portmana, kterému na vlastní přání vymaloval stěny pokojů jeho domku na předměstí. Jak sám napsal, vyvedl mu tam nějakou tu váchalovštinu s obludami. Výzdobu natolik svébytnou, že stálo zato ji opravit, ač se po desítkách let, kdy byla ponechána svému osudu, nacházela ve značně neutěšeném stavu. K její záchraně se sešel opravdu dobrý tým, který se nakonec stal základem pro vybudování zdejší proslulé restaurátorské školy. Svého obdivovatele a současně jednoho z mála čtenářů Váchal rovněž zvěčnil ve slavném Krvavém románu v podobě hraběte Portmona. Román nejen napsal, ale také vytiskl na svém lisu a vyzdobil vlastními osobitými dřevoryty, protože za úplné dílo pokládal jedině knihu jako celek, nejen pouhý text. Připomínkou tohoto svérázného a mnohostranného umělce v tomto městě je nejen Portmoneum, vzorně zrekonstruovaný Portmanův domek, ale také cyklus sgrafit, inspirovaný jeho asi nejznámějším dílem, pokrývající stěny po celé straně uličky, ústící na hlavní náměstí.“
  Linkový autobus mezitím sjel do údolí a začal znovu stoupat první litomyšlskou zástavbou silničním průtahem, který nepříliš citlivě proťal město, ale minul naštěstí jeho historické centrum. Vystoupili na autobusovém nádraží, podchodem pod rušnou ulicí vstoupili do někdejší čtvrti Bělidla, zbořené kvůli silničnímu průtahu, a záhy se ocitli na břehu říčky Loučné, ohraničující prostor starého města. Pak už jen stačilo překročit lávku, projít průchodem a člověk se ocitl v samém srdci města, na rozlehlém náměstí, kolem dokola lemovaném podloubím. Nebo, jak říkají místní, podsíněmi. Eliška znovu uchopila Tadeáše něžně za ruku, protože on sám se k tomu neměl, ale také z obavy, aby se jí někde neztratil stejně, jako se občas ztrácel ve svých myšlenkách. Nesmírně sečtělý a bystrý, ale v praktických otázkách hůře použitelný. Přesto jej milovala, právě takového, jaký je. Nepraktický snílek. Občas mu škádlivě přezdívala Pan Tadeáš. Podle jeho oblíbeného literárního díla, jednoho z vrcholů evropského romantismu, k němuž měl, jak jí připadalo, i její Tadeáš velmi blízko. Uměla si jej docela dobře představit jako rozevlátého básníka devatenáctého století, který putuje po proslulých místech českých dějin a sní o dobách jejich někdejší slávy, stejně jako zapadlého vlastence kdesi na českém venkově. Zkrátka něco mezi Máchou a F. L. Věkem.
  Na obchůzku náměstí se vydali proti směru hodinových ručiček. Nedošli příliš daleko. Tadeáš se zastavil před budovou hotelu, chvíli pohledem pátral po fasádě a záhy již Elišce ukazoval pamětní desku s nápisem Božena Němcová – v tomto domě naposled pracovala a dohasínala, 13.IX. – 28.XI. 1861. Neopomněl jí vylíčit příběh nemocné spisovatelky, která do města, jež tak důvěrně znala, přijela na pozvání místního nakladatele Antonína Augusty. Přislíbil jí vydání knihy, kterou však již nebyla schopna dokončit. „Nakonec si ji na konci listopadu ve zcela zbědovaném stavu odvezl domů její manžel Josef. Takto neslavně se skončil její druhý zdejší pobyt. O více než dvacet let dříve tu Němcovi žili téměř dva roky. Někde na druhém konci náměstí stojí dům, kde bydleli v letech 1839 – 1840, kdy sem byl Josef Němec, zaměstnanec Finanční stráže, přeložen. Seznámila se tu mimo jiné i s Magdalénou Dobromilou Rettigovou, spisovatelkou, autorkou básní a divadelních her, dodnes známou především díky své Domácí kuchařce.“
  Zatímco Tadeáš plamenně hovořil, dospěli zvolna na konec podlouhlého náměstí a podloubím na jeho druhé straně pokračovali v opačném směru. Eliška si oddychla, když bez povšimnutí minuli rodný dům Františka Braunera. Její milý je velkým znalcem literární historie, ale na historii jako takovou jej příliš neužije. Přestože historii studuje a je v ní docela dobrý. Miluje literaturu, ale jakýkoli jiný druh umění je mu naprosto neznámou končinou, do níž se příliš nehrne, protože se v ní nevyzná a snadno by v ní zabloudil. Bez povšimnutí proto minul i rodný dům malíře, zakladatele české krajinářské školy 19. století Julia Mařáka, což Elišku již potěšilo méně. Nijak však nezasáhla.
  Jiný dům ovšem neminul. Naopak, s naprostou samozřejmostí vykročil z podloubí směrem do náměstí a s téměř nábožnou úctou se zahleděl na renesanční průčelí se sochami rytířů mezi okny prvního patra. „Dům u rytířů,“ vydechl nadšením. „Stejné jméno nese první ze tří Maloměstských historií, povídek, ve kterých Alois Jirásek zúročil čtrnáct let, která v tomhle městě strávil coby gymnaziální profesor českého jazyka a dějepisu.“ Chvíli hleděl na letité plastiky, poté vykročil energicky dál. Minuli sousední a znovu stanuli před dalším z domů ve frontě hledící do náměstí. Z pamětní desky na ně přísně shlížela busta ženy, obklopená nápisem: „Teréza Nováková. Spisovatelka a buditelka českých žen. Bydlela a tvořila v tomto domě v. l. 1887- 1895.“
  „Narodila se v Praze jako Teréza Lanhausová, dcera poštovního úředníka původem z Hradce Králové,“ spustil Tadeáš. „Do Litomyšle přišla roku 1886 s manželem Josefem Novákem, profesorem zdejšího gymnázia, který se na dlouhá léta stal kolegou Aloise Jiráska. Místním rodákem se pak stal jejich syn Arne, proslulý výtvarný a literární historik.“
  Eliška využila Tadeášovy odmlky a znovu uchopila ruku, kterou před malou chvílí vysvobodil z jejího něžného sevření, aby jí ukázal pamětní desku. Zavedla jej do úzké uličky, která hned za domem vybíhala z náměstí. Velmi dobře věděla, že se určitě nebude bránit a v oddané důvěře s ní půjde kamkoli ona bude chtít. Pokud si ovšem v zápalu svého vyprávění vůbec všimne, že změnila směr.
  „Když už jsem nastínil jednu literární souvislost mezi Litomyšlí a Hradcem Králové, nemohu se nezmínit o další, mnohem výraznější,“ navázal Tadeáš na svůj výklad. „Z Litomyšle pocházel královéhradecký spisovatel, redaktor a filmový teoretik Jan Dvořák. Od počátku 70. let byl šéfredaktorem královéhradeckého nakladatelství Kruh. Psal romány, povídky, byl nějaký čas dramaturgem loutkového divadla Drak. Po Sametové revoluci začal učit na naší univerzitě. Byl vedoucím katedry českého jazyka. Dodnes tam učí jeho dcera. Ještě mi od ní chybí jeden zápočet,“ dodal vážným hlasem a na okamžik se zamyslel. „Dlouhá léta bydlel na starém městě, v budově nakladatelství, které nedokázal převést přes rozbouřené vody 90. let,“ navázal po chvíli přetrženou nit. „V jedné ze svých posledních knížek vzpomněl, že v přízemí domu, který je jeho domovem, dosud stojí Váchalův tiskařský lis. Co se s ním stalo, nevím. Zkusím se zeptat. Až půjdu na zápočet.“
  Eliška se usmívala a mlčky přikyvovala. Dospěli na komorní náměstí, rozložené u paty zámeckého návrší. Nad hlavami se jim tyčil barokní majestát piaristické rezidence. Před průčelím starého špitálního kostelíka stálo pódium a celý vnitřní prostor náměstí vyplňovaly židle. Zvukaři již ladili techniku pro chystané představení. Připomínka hlavního důvodu, proč jsem dnes s Tadeášem přijeli. Je sice velkým milovníkem a znalcem literatury, vášnivým čtenářem, ale ve sféře hudby naprostým ignorantem. Eliška, stejně vášnivá milovnice hudby a obstojná klavíristka, dosahujících úspěchů především díky svému nadšení a píli, pojala úmysl, že Tadeáše postupně přetvoří k obrazu svému. Jako první metu zvolila známé operní představení v klasickém provedení, ovšem ve zcela netradičních kulisách. Znala jej velmi dobře a byla si naprosto jistá, že na Litomyšl jej spolehlivě naláká. Nezmýlila se. S jiskřičkami v očích, prozrazujících živý zájem, její návrh přijal. Nyní si se stejným zájmem prohlížel přípravy k hudební produkci a k dobrému přidal historku o loupeživém rytíři Toulovcovi, který své násilím získané poklady skrýval v nedalekých jeskyních, dnes po něm pojmenovaných Toulovcovy maštale. Ke stáru se dal na pokání. Aby odčinil alespoň některé ze svých hříchů, nechal v Litomyšli zřídit špitál, z něhož se do dnešních dnů dochoval už jenom tenhle starý kostelík.
  Cestu na zámecké návrší si mohli zkrátit. Stačilo vystoupat krytým schodištěm, jež se nachází hned za rohem, a které jim, když kráčeli kolem, připomnělo obdobné schodiště, oběma důvěrně známé, jelikož bývalo častým svědkem a kulisou jejich procházek městem, které se nyní, co začali studovat na univerzitě, stalo jejich druhým domovem. Eliška ale vycítila, že Tadeáš má v úmyslu jít jinou cestou, a tak se naoplátku nyní nechala vést sama. Souvislost s Hradcem Králové, městem jejich studentského života, Tadeášovi vyplavila z paměti další příběh.
  „Litomyšl s Hradcem propojuje i osobnost spisovatele Jiřího Šotoly. Narodil se sice jinde, ale obecnou školu navštěvoval zde. Pokračoval na gymnáziu v Hradci, kam se po vysokoškolských studiích v Praze zase vrátil. Působil v našem divadle jako dramatik a herec.“ Eliška se pousmála. Přišlo jí hezké, jak rychle se Tadeáš po dvou letech studií domestikoval ve městě, které do té doby nikdy nespatřil. Aby Elišce připomněl spisovatele, o němž vedl svůj monolog, začal vyjmenovávat Šotolova nejslavnější díla.
  Zabočili do první uličky vlevo a po chvíli nový podnět vzal Tadeášovi slova od úst. Celá jedna strana ulice byla vyzdobena sgrafity na motivy Váchalova Krvavého románu. Kráčel kolem nich v téměř nábožné úctě. Eliška jej následovala a prohlížela si jednotlivé výjevy, přestože notně svérázný umělec Váchal zrovna nepatřil k jejím oblíbencům. Došli k nároží. Tentokrát to byl Tadeáš, kdo uchopil Elišku za ruku a táhl ji na náměstí. Stanuli před hlavním průčelím domu, nesoucím na boční zdi do uličky, ne náhodou nesoucí Váchalovo jméno, tak neobvyklou výzdobu. Tadeáš se rozzářil jak sluníčko, které jim viselo nad hlavami.
  „Jak to tam je. Já myslím, že nějak takhle: Je to podivuhodné, jaké ten lump Paseka míval štěstí u žen, navzdory zanedbanému zevnějšku. Pomocí té slečny otevřel své velké nakladatelství a záhy se počaly z tohoto podniku rojit ty nejroztodivnější obluzeniny. To je z Krvavého románu. Postava nakladatele Paseky byla inspirací k založení stejnojmenného nakladatelství krátce po Sametové revoluci. Nacházelo v tomto domě. Nakladatelství stále existuje, dnes však sídlí v Praze. Tady zůstalo knihkupectví s antikvariátem.“
  Zbýval jim poslední blok domů a stanuli na druhém konci protáhlého náměstí. „Támhle někde bydleli Němcovi, jak jsem už zmínil“ ukázal Tadeáš rukou kamsi na protější frontu domů. „No a tady před námi, to je Stará pošta. Právě zde, ovšem ne v téhle budově, ta je mnohem mladší, se odehrává druhá z Jiráskových maloměstských historií, Na Staré poště.“ Eliška se znovu usmála, letmo pohlédla na hodinky a jemně objala Tadeáše rukou, aby jej přiměla k další cestě. Před poštou ulice ostře uhýbá vpravo a zdvihá se směrem na návrší.
  „Kráčíme cestou filosofů,“ nedal se jen tak její milý odbýt. „Tu znáš z asi nejslavnější maloměstské historie, tedy Filosofské historie.“ Celou cestu vzhůru pak vykládal o důvodu pojmenování ulice podle studentů filosofie zdejší piaristické školy, o piaristech samotných a jejich příchodu do Litomyšle za panování hraběnky Frebonie z Pernštejna, „která by klidně mohla být předobrazem hraběnky Marie Slavatové z Chlumu, hrdinky asi nejslavnějšího Šotolova románu Tovaryšstvo Ježíšovo.“
  Ubírali se podél budovy někdejší piaristické koleje. Před dynamicky zvlněným průčelím řádového kostela již přešlapovali návštěvníci, netrpělivě vyčkávající, až budou vpuštěni dovnitř. Jeden podvečerní koncert dole ve městě, druhý zde v piaristickém chrámu, večer opera na zámeckém nádvoří. Hudební festival v plném proudu.
  „Já samozřejmě vím, že sem dnes přijíždíme především kvůli dvěma jiným zdejším rodákům,“ změnil Tadeáš pohotově téma výkladu. „Prvním je v dítě zámožného sládka Franze Smetany, jenž měl v nájmu zdejší zámecký pivovar. Právě tam se mu narodil Bedřich, v pořadí jedenácté dítě, ale teprve první syn, jenž se dožil dospělosti. Pantatínek se náležitě činil, aby přivedl na svět syna a následníka, místo toho ale světu dal slavného hudebního skladatele. Tím druhým rodákem byl Zdeněk, syn místního učitele a muzikanta Romana Nejedlého. Otec přivedl malého Zdeňka k hudbě. Přátelil se s profesorem zdejšího gymnázia Aloisem Jiráskem, který v malém Zdeňkovi probudil zájem o historii. Obě záliby pak chlapec propojil v jedinou: stal se hudebním historikem. Navíc historikem pravověrně levicovým a politicky aktivním. Politické ambice jej nakonec vynesly po komunistickém převratu až do křesla ministra kultury. Z obdivovaného profesora historie učinil národní ikonu, druhou pak z Bedřicha Smetany. Upřednostňoval jej pře Antonínem Dvořákem, kterému nikdy nezapomněl, že mu odmítla dát za ženu svoji dceru Otýlii. Provdal ji za Josefa Suka, který rovněž upadl v nemilost všemocného rudého ministra. Na druhou stranu to byl ale právě on, kdo stál roku 1949 u zrodu slavného operního festivalu Smetanova Litomyšl. Tak vidíš, že jsem v obraze.“
  Minuli knihovnu, zdařilou moderní přístavbu piaristické koleje, jejíž areál využívá Fakulta restaurování Univerzity Pardubice. Tadeáš a Eliška, studenti Pedagogické fakulty konkurenční Univerzity Hradec Králové. On, student českého jazyka a historie. Ona, studentka výtvarné a hudební výchovy. Seznámili se na seminářích společného základu své budoucí profese, kteří ale nyní žili především pro tady a teď. Bok po boku, ruku v ruce, vstoupili do Klášterních zahrad. Horní zahrada, za normálních okolností poklidné místo, trávník lemovaný pěšinami s kavárnou ve stínu piaristické koleje, byla plná lidí. Mnozí posedávali na trávníku, otočeni k pódiu, kde možná právě skončilo, nebo naopak za chvíli začne nějaké kulturní vystoupení. Podél ohradní zdi návrší stánky, ve kterých se prezentovaly všemožné instituce, které mají co dočinění s hudbou.
  Vykročili k fontáně, oddělující horní zahradu od dolní, ve dnech festivalu rovněž plnou návštěvníků. Ve fontáně samotné se cákaly děti, které si tak krátily dlouhou chvíli. Nacházely v ní osvěžení v teplém letním dni, který se zvolna začínal chýlit k večeru. Kolem mělkého bazénu plného dovádějících capartů stály na stráži sochy. Ženské postavy, které nad malými nezbedy ve vodě držely symbolicky ochrannou ruku.
  „Všechny tyhle sochy jsou dílem Olbrama Zoubka,“ ukázala rozmáchlým gestem Eliška, jež se také na chvíli zhostila své budoucí role učitelky. „Coby komunistickému režimu nepohodlný umělec zde pracoval v ústranní mezi roky 1974 a 1991 na rekonstrukci sgrafitové výzdoby zámku. S Litomyšlí se nakonec sžil natolik, že je s ní neodmyslitelně spjat. Kromě této fontány tu nalezneš třeba stálou expozici jeho děl, umístěnou v zámeckém suterénu.“
  Tadeáš se na Elišku obdivně usmál. Tentokrát objal kolem pasu on ji a pohlédl jí zblízka do očí. Eliška se konečně dočkala. Předkloněná kovová postava nahého muže se stala němým svědkem jejich dnešního teprve druhého polibku. Socha a možní i několik náhodných kolemjdoucích. Obešli diváky uvelebené na trávníku, prohlédli si stánky a podél pódia dospěli nazpátek k zahrádce kavárny poblíž vstupu do zahrad.
  „Hele,“ ukázala Eliška na jediný volný stolek. Neváhali a rychle se posadili. Když nasát atmosféru, tak se vším všudy. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu, ale Tadeáš je toho mínění, že ještě krásnější je výhled od kavárenského stolku. Zády k chrámu baroknímu hleděli skrze zahrady k chrámu gotickému, připomínce dávných dob, kdy Litomyšl bývala biskupským městem a jeho biskup Jan Železný hlavním ideovým odpůrcem Jana Husa. Však se za to husité Litomyšli náležitě odměnili. Po jejich vpádu biskupství zaniklo.
  Z rozjímání Tadeáše vytrhnul muž na pomezí mládí a středního věku. Minul jejich stolek, pak se otočil, vrátil se pár kroků zpět a dal se do hovoru s Eliškou. Z rozhovoru Tadeáš vyrozuměl, že je to její učitel klavíru z hudební školy, kterou léta navštěvovala. Dnes již neučí a tady je v roli dramaturga. Brzy nato jejich stolek v opačném směru minul seriózní pán, který se na Tadeáše usmíval vědoucím výrazem muže, který si rád vzpomene na různá dobrodružství svého dávno ztraceného mládí. Eliška, jen jej zahlédla, se vymrštila ze židličky a zdvořile jej zdravila. Profesor hudební teorie z univerzity, kterého o několik okamžiků později vystřídal mladík s trumpetou v ruce. Eliščin spolužák, který tu má dnes někde hrát. Možná hned vedle, na pódiu s výhledem do zahrad. Návštěvy se u jejich stolku střídaly jako figurky na orloji. Tadeáš, ač byl odsouzen do role hráče třetích houslí, nic nenamítal. Chápal, že Eliška je tu zkrátka mezi svými. Měl ji opravdu rád a chtěl jí dopřát, aby si mohla ten pocit vychutnat plnými doušky. Navíc cítil, že doma jsou tu vlastně oba: historie a literatura stejně jako výtvarné umění a hudba.
  Přívětivý a usměvavý letní den se zvolna nachýlil. Na město se snesl vlahý podvečer. Nejvyšší čas zaplatit a vyrazit vstříc večeru. Na prvním zámeckém nádvoří již postávaly hloučky diváků, vyzařující vznešenou eleganci, stejně jako návštěvníci oblečení méně formálně. Vnitřní nádvoří, lemované ze tří stran elegantními renesančními arkádovými ochozy, bylo zcela zaplněno vestavěnou konstrukcí hlediště. Tadeášovi přišlo velmi sympatické, že i tak vznešená památka, zapsaná na seznam UNESCO, může současně být živým místem a ne jen zamrzlou atrakcí pro turisty. Pod ochozy obešli hlediště. Před vstupem do něj obdrželi od pořadatelů nezbytnou pomůcku diváka večerního představení: každý jednu deku. Návštěvníci stoupali po schodech vzhůru, ale Eliška s Tadeášem měli své místo hned v první řadě. Na pódium sice hleděli z podhledu, ale Tadeáš hned pochopil, proč Eliška vybrala zrovna tato místa. Téměř na dosah ruky měli orchestr.
„To je nádherné! Mohu se dívat do not,“ rozplývala se Eliška. „Hned bych si zahrála!“
  „Jestli chcete, klidně si s vámi vyměním místo,“ prohodil houslista, jenž seděl u nejbližšího pultu a usmál se na Elišku tak, že i slepý by poznal, že by si raději vyměnil místo s Tadeášem a usadil se po jejím boku.
  „To bych si netroufla,“ špitla Eliška a půvabně zčervenala. „Mohla bych vám tak nanejvýš obracet noty.“
  „Tak dobře, jsme domluveni.“ Asi by nadále pokračoval v ležérní komunikaci s mladou půvabnou divačkou, ale koncertní mistr udal několika tóny klavíru pokyn k doladění nástrojů. Houslista se rázem opět proměnil v profesionálního hudebníka, pro kterého kromě muziky neexistuje svět. Ladění utichlo a na stupínek vystoupil dirigent. Ze strmého hlediště se svezla lavina potlesku. Dirigent zdvihl hůlku a jako kdyby se jednalo o hůlku kouzelnou, publikum rázem utichlo. Do ticha noci vstoupil Don Giovanni. Opera přibližně tak stará jako zdejší zámecké divadlo, došlo Tadeášovi. Vlastně vzniklo přesně deset let poté, co sám velký Wolfgang Amadeus osobně dirigoval premiéru své patrně nejznámější opery v pražském divadle u Nosticů. Z dalších úvah jej ale vytrhly tóny předehry, ve vlnách stoupající vzhůru k nočnímu nebi plnému hvězd. Možná právě tenhle pohled inspiroval jiného zdejšího rodáka, také Zdeňka, který před režimem zosobněným tím prvním Zdenkem uprchl do Ameriky, k jeho životnímu poslání: astronomii. Ve své nové domovině se zapojil do projektu Apollo. Podílel se na mapování odvrácené strany Měsíce. Zdeněk Kopal, muž, který se z Litomyšle vydal na dalekou cestu ke hvězdám.