Přiblížil se večer. Kapitán Dittmannová se procházela nervózně kolem lodi, všichni ostatní už byli uvnitř. Na rampě se objevila doktorka Habrovská.

„Copak, kapitáne, nějaký problém?“

„Problém je naše vědecká výprava. Jsou už pryč od rána a stále se nevracejí.“

„Myslím, že to nebude tak vážné, určitě se vrátí.“

„Co když zabloudili? Co když je napadlo nějaké divoké zvíře?“

„Měli s sebou ochranu – pana Pierce, ten by se určitě postaral o všechna divoká zvířata a určitě se taky vyzná v přírodě. Není snadné zabloudit, když víte, jak se pohybuje slunce.“

„Jenže co když je napadlo to nejdivočejší zvíře na světě – člověk. Vypozorovala jsem, že zde žijí různé rasy lidí, možná nejsou všichni přátelští.“

„To je možné, je to přece jen civilizovaná planeta. Jenže to zase nahrává pravděpodobnosti, že se domluví. Pan Novotný už pochytil něco z jejich jazyka, snad nebude tak zle.“

Padla tma a výprava se stále nevracela. Dittmannová svolala důstojníky na můstek.

„Vážení, máme problém. Naši vědci jsou někde v lese a možná mají potíže. Měli bychom něco udělat,“ řekla Dittmannová.

„Můžeme se s lodí vznést, rozsvítit přední reflektor a nasměrovat ho dolů na zem. Třeba je najdeme ze vzduchu,“ navrhla Nagyová.

„To je všechno nesmysl,“ začal Williamson. „Určitě jsou v pořádku a určitě se vrátí, když odletíme, tak nás budou hledat marně.“

„Dobře, pane Williamsone. Vezmete si k ruce ještě jednoho člena posádky, zapálíte signální oheň a zůstanete na místě. My ostatní vyrazíme průzkumníky hledat s lodí,“ řekla Dittmannová.

Williamson chtěl něco namítnout, ale kapitán se již věnovala svému panelu a připravovala vyhledávací plán. Když Williamson a Potter nachystali dřevo na oheň, dala Dittmannová povel k odletu. Nagyová zatáhla výstupní rampu, zavřela vrata, spustila gravitační motor … a nic se nestalo.

 

* * *

 

„Máte špatně seřízené kondenzátory, nefunguje rázová vlna, je to všechno na šrot!“ řvala Nagyová na techničku Jakowou.

„Všechno jsem prověřila, madam, žádné poruchy nejsou diagnostikou hlášeny,“ odpověděla Jakowa.

„Tak to prověřte znovu… ukažte udělám to sama.“

Nagyová odehnala Jakowou od ovládacího panelu generátoru gravitačního motoru a dala se do práce. Všechno bylo v pořádku.

„Máte v tom pěkný binec, slečno Jakowa, někde máte zřejmou chybu, kterou ani diagnostika neumí najít. To je sabotáž!“ spustila zase Nagyová.

„Madam, neobviňujte mě ze sabotáže, přece jasně vidíte, že je vše v pořádku.“

„Nic není v pořádku, vy Náno hloupá!“

„Tohle si vyprošuji, ‚slečno‘, nikdo mě nebude urážet!“

„Tak mi ukažte proč to nejde! Gravitace přece nevymizela, tak proč se od ní nemůžeme funkčními gravitačními motory odrazit. No tak! Teď mluvte!“

„Já nevím, něco je špatně, ale to není problém agregátů, které mám na starosti.“

„A kdo to má podle vás vědět! Dejte to do pořádku, než si vás vychutná kapitán!“

V tu chvíli přišla ke generátoru gravitačního motoru na jedenácté palubě Dittmannová a řekla: „Tak dost! Vaše kompetenční spory mě nezajímají. Slečna Jakowa provede veškerou diagnostiku a bude ji opakovat tak dlouho, dokud na něco nepřijde. Vy se vraťte na můstek, slečno Nagyová, a připravte se zvednou loď do vzduchu v okamžiku, kdy bude vše opraveno.“