Jak jsem stárnul a přicházel do pubertálních telecích let, neměl jsem už tolik času jezdit do vísky za „svými“ ovcemi a za jejich majitelem. Objevili se jiní kamarádi a bezva parta, která se tak špatně opouštěla, byť jen na pár dní. Mé návštěvy řídly a objevovaly se nové zájmy.

   Prostě jsme oba zestárli.
   Dědovi se s přibývajícími léty postupně ke zdraví přihlásily i různé neduhy, které mu zrovna moc nepřidaly. Najednou zjistil, že má taky klouby a nad oprdím jakési ploténky. Taky se mu začalo špatně dýchat a síly ho pomalu opouštěly. Schodů na půdu jako kdyby přibylo a na cestu do sklepa a zpět aby si pomalu bral svačinu. Všechno začalo trvat déle a déle. Také přirozená vlhkost jeho domu začala postupně hrát proti němu. Doktor Maleřík mu důrazně doporučil tento dům opustit a odstěhovat se někam do sucha, pokud nechce pozbýt i zbytek svého zdraví.
   To už dědeček dobře věděl, že všechno to začíná stát za prdlajs. Vycházky s ovcemi za pastvou byly stále zdlouhavější, bolestivější a metry stále delší. Louku rok co rok sekal obtížněji a ještě hůře pak seno dostával pod střechu. Stále si říkal, že příští rok už to bude asi naposled. A i když to stále oddaloval, ten rok prostě najednou přišel a už to opravdu nešlo. Jeho aktivní stáří se postupně deaktivovalo a nekompromisně mu ukázalo stopku. Postupně si zjistil, kolik by mohl dostat za prodej domu a začal se zajímat, kde by se dal sehnat domek menší a hlavně sušší.
   Pan architekt Vávra ze spodního statku, který mu s medařem Fiedlerem naposledy pomáhal dostat seno pod střechu, mu doporučil svého známého advokáta. Prý se mu postará o odhad nemovitosti a zkusí přes někoho sehnat případné domečky, které by vyhovovaly dědečkovu zdraví. Když u domku jednoho dne po obědě zastavilo modré auto, které se ztěžka vyhrabalo do kopce, byl u dědečka zrovna na návštěvě pan Fiedler. Z auta se opatrně vyhrabal svátečně oblečený pupík a pěkně si u toho zafuněl.
   „Já si snad budu muset koupit traktor,“ prohlásil a prozradil, že jest odhadcem nemovitostí. To už přicházel i pan Vávra, který ho zahlédl, když projížděl kolem jeho secesního plotu a přivítal se s ním. Příliš neváhali a vrhli se na barák od sklepa až po půdu. Zápisník pana Kříže, jak se odhadce představil, se pomalu plnil poznámkami. Ty však musely být buď v těsnopise nebo v čínštině, což dědečka, „krasopisomilce“, přivádělo k úplnému šílenství. Proboha, jak může takovej člověk po sobě vůbec něco přečíst. 
   Nakonec celou anabázi ukončili na zahradě, kam dědoušek donesl nakrájené klobásky, voňavý chléb z konzumu a ze sklepa od potůčku dobře vychlazenou slivovičku. Pan Kříž několikrát opakoval, že on nemůže, protože řídí. Pan Fiedler opáčil, že klidně může, protože je statisticky dokázáno, že každýho nechytnou. Architekt Vávra zase řekl panu Křížovi, že už se dlouho neviděli, takže ať nikam nejezdí a přespí u něj. Pan Kříž se bránil, že musí ještě dnes na jeden odhad. Vávra mu slíbil, že si od něj může zavolat a odhad přesunout na zítra. Odhadce Kříž kontroval, že takhle neohlášeně se mu přeci nebude cpát do postele. Architekt ho odpálil s tím, že ho do své postele rozhodně v úmyslu brát nemá. Kříž opáčil, že by nerad rozzlobil Květu (paní architektovou). Vávra mu vrátil úder jasným argumentem, že Květa už včera odjela s Klárou za jeho maminkou a vrátí se až za dva dny…
  To už odhadce Kříž začal ztrácet veškeré argumenty i pevnou půdu pod nohama, což si jako státní úředník nerad připouštěl. Slunce přes slivovičku házelo malé duhové obrázky po dřevěném stolku, v korunách stromů zpívali pěvci a za domem jemně pobekávaly ovce.
   „Chlapi, vy tady máte tak krásně,“ prohlásil a zanořil kolečko klobásy do úst.
   „…a tak to sem dejte! “ vykřikl pojednou a plácl se do stehen.
   Všichni se začali smát a ozvalo se skleněné cinknutí skleniček a bylo to takové příjemné a radostné cinknutí, asi jako když se zasměje víla.
   Počali ve stínu skládat dohromady všechna pro a proti téhle malé chaloupky na skále a pak sepsali elaborát, kde na konci vyskočila suma, která se tak nějak shodovala s tou, kterou si můj dědeček zhruba představoval a dokonce ji mírně převyšovala a pak si podali ruce. Ačkoliv byl děda na cizí lidi opatrný a o panu Křížovi si žádné iluze nedělal, ukázalo se nakonec, že to není žádnej vyčůranej hajzl, jak se nejdříve s Fiedlerem obávali, ale výjimka co potvrdila pravidlo. Nakonec opravdu pomohl dědečkovi najít i pěkný malý a na údržbu nenáročný domek blízko Jihlavy.
    Bohužel muselo dojít i na rozhodnutí, které tak dlouho odkládal. Kdykoliv otvíral dvířka ovcím a posílal je na zahradu, přemýšlel, jak to s nimi zaonačit. Bylo nad slunce jasné, že s ním už odejít nemohou. Obcházel lidi v okolí a utrácel za inzeráty. Nabízel své stádo, kde se dalo a hluboko pod cenou. Dostal se tak daleko, že je nabízel i zdarma, jen aby se o ně někdo postaral. Ovce však vycházely z „módy“ a už nebyly tak lukrativním zbožím. Pomáhal mu i pan Fiedler, ale temné představy se pomalu naplňovaly. Nikdo o jeho kudrnáče neměl zájem. Spoustě lidem se začalo žít dobře a starat se o cokoliv živého jim bylo přítěží. Lidé zlenivěli.
   I ti na vesnicích.
   Jak se blížilo stěhování, blížilo se pro něj i něco nepředstavitelného.

   Musel se ovcí vzdát a co hůř, musel je nakonec prodat na jatka.