Jemně pršelo, déšť šuměl ve větvích vysokého stromu, pod stromem seděl na rohoži Garcia a probíral se vousy. Dva Lubrijové s meči v rukách stáli pod dalším stromem a dívali se na Garciu. Přemýšlel, jak se ze svého zajetí dostat, možná by se mohl skrýt za stromem a odtud oba strážce odrazit. Jenže to by vyžadovalo hodně síly a obratnosti a Garcia si při svém věku nebyl zdaleka jist reakcemi svého těla. Kdyby tak měl nějakou zbraň! Možná by stačila i odlomená větev stromu. Nic takového se v jeho blízkosti nenacházelo, takže jen seděl a pozoroval strážce.

Vítr zesílil, ke strážcům přišel Lubri v pěkném kabátci a něco jim říkal. Potom se všichni tři vydali ke Garciovi a pěkně oblečený začal mluvit. Garcia rychle zapnul translátor.

„Nyní pršet hodně, potom jít ty s já všichni k tarok rozkaz!“

„Nyní být ty kdo dotaz?“ zeptal se Garcia.

„Nyní být já Jamala, nyní být já starosta. Potom jít já všichni k tarok rozkaz!“

Starosta vedl Garciu ke stromu, u kterého byl opřený žebřík se silnými postranicemi i stupátky. Začal lézt nahoru a strážci strkali Garciu za ním. Na konci žebříku byla kruhová plošina kolem celého kmene stromu, nad ní ve výšce půldruhého metru obkružovala strom šikmá střecha. Garcia se ohnul, aby se do stromového obydlí vešel. Jamala ukázal na rohože na podlaze.

„Potom spát ty zde rozkaz!“ řekl starosta a vydal se zpět k žebříku.

Strážci obklopili Garciu z obou stran a opřeli se o kmen stromu, meče stále připravené. Garcia počkal, až monotónní zvuky deště strážce ukolébají, vymrštil se a popadl meč strážce na pravé straně. Chtěl se po něm mečem ohnat, jenže druhý strážce mu zapíchl meč do stehna a Garcia se v bolestech zhroutil na podlahu.

 

* * *

 

Přiblížil se večer a vedoucí poklepal Williamsonovi na rameno.

„Nyní končit práce dnes. Potom jít ty doma rozkaz!“

Williamson prošel vrátnicí a uvažoval, kde by se najedl. Od oběda v lodní jídelně neměl nic v ústech a už měl docela hlad i žízeň. Naproti továrny byla kantýna, vešel a díval se po lidech, jak si objednávají jídlo. U pultu stál automat s velkou obrazovkou a množstvím tlačítek. Williamson litoval, že se nenaučil místní písmo. Obrátil se na obsluhu.

„Nyní mít já hlad.“

„Potom objednat ty zde rozkaz!“ řekl číšník a ukázal na automat.

„Nyní neumět číst já,“ řekl Williamson a podíval se na číšníka psím pohledem.

Číšník začal kroutit hlavou, potom se však slitoval, odešel do kuchyně a po chvíli předal Williamsonovi tác s nějakou zeleninou a nápojem, který při prvním pohledu připomínal pivo. Williamson si sedl ke stolu a pustil se do jídla. Nebylo to špatné, posilnil se a napil se místního piva. Něco tak příšerného nikdy nepil. Williamson vstal a přistoupil k číšníkovi.

„Nyní platit chtít já.“

„Nyní být ty glomb, nyní mít ty identifikátor, před tím být platit všichni hotovo.“

Williamson vyšel z restaurace a kráčel na zastávku autobusu. Stála tam nějaká žena, Williamson k ní přistoupil.

„Nyní hledat já toto.“

Ukázal jí papír, na kterém byla adresa bydliště. Žena začala kroutit hlavou a ukázala přes ulici.

„Potom jít ty tam k ten dům rozkaz! Nyní potřebovat ne ty autobus.“

Williamson vešel do domu a porovnával podle papíru znaky na dveřích. Musel jít do druhého poschodí, tam se teprve nacházel jeho byt. Odemknul a vešel dovnitř. Zařízení bytu odpovídalo jeho pracovnímu zařazení, byl tu však všechen potřebný nábytek, takže se svalil na postel a přemýšlel o podmínkách života na Kalipě. Jedno se muselo místním úřadům nechat: člověk měl práci i bydlení hned na počkání a ještě blízko u sebe. Williamson ležel na posteli, venku začalo pršet, ukolébán šuměním deště usnul.