Nastala noc a v cele zhaslo světlo, Williamson si lehl na palandu a vzpomínal na svůj místní byt, kterého užil tak krátce. Rychlá byrokracie Kalipy ho jistě už přidělila někomu jinému. Nemohl spát. Lůžko ho tlačilo do zad a navíc se mu stále vracely vzpomínky na onu hrůznou chvíli, kdy ztratil vládu sám nad sebou a zabil vedoucího skladu. Tohle by se prvnímu důstojníkovi hvězdné lodi stát nemělo.

Williamson už skoro dřímal, když se ozvaly na chodbě kroky a světlo v cele se rozsvítilo. Dveře se otevřely a do cely vešel dozorce s vysokým mužem s velkou hlavou.

„In is it Vata Manir, in is ti Manim Williamson if?“ ptal se vysoký muž.

„Williamson, já jsem Williamson.“

„Pin asto ti whi it ir!“ řekl Manir a ukázal ke dveřím.

Dozorce Williamsona vyvedl na chodbu a spolu s Manirem kráčeli ke vstupní bráně. Manir naložil Williamsona do vozidla, obřadně se rozloučil s dozorcem, nasedl a rozjel se od věznice. Williamson seděl na sedadle spolujezdce a ani nedutal.

Auto na velkých kolech jelo bez řízení městem, Manir se jen díval kolem a občas mrknul na Williamsona, jakoby mu chtěl něco naznačit. Město zůstalo za zády, auto jelo po široké silnici a míjelo spoustu vozidel v protisměru. Po chvíli Manir vzal do ruky řízení a odbočil na úzkou cestu. Jízda pokračovala dál automaticky, po půl hodině dojeli k Manirovu domu.

Manir zavedl Williamsona do hostinského pokoje a vysvětloval mu používání sociálního zařízení. Williamson sice nerozuměl slovům, ale funkci zařízení pochopil, a tak se mohl konečně dát plně do pořádku.

Noc v přepychovém pokoji byla stejně bezútěšná, jako ve vězení. Williamsona trápilo svědomí a navíc přemýšlel nad tím, k čemu ho asi Manir bude potřebovat.

 

* * *

 

Ráno přivedl zničeného Williamsona sloužící do jídelny, kde už čekal Manir a vydatná snídaně. Po jídle začal Manir něco říkat, Williamson ale signalizoval, že nerozumí. Manir kupodivu vytáhl pozemský komunikátor a podal mu ho.

„Nyní rozumět ty já dotaz?“ ptal se Manir.

„Nyní rozumět já ty,“ odpověděl Williamson.

„Potom jet já všichni k tvůj loď, nyní jít ty s já dole k vozidlo rozkaz!“

Williamson následoval Manira a v duchu se divil, že ho odveze k lodi. Napřed vězení a najednou taková vstřícnost? Tohle není normální.

„Před tím osvobodit ty já jak dotaz?“ dostal ze sebe Williamson.

„Nyní být já Vata, nyní poslouchat muset Vata vždy Manim všichni.“

Vozidlo se rozjelo a Williamson seděl opět bez řečí. Vatu musí Manimové poslouchat.