Manir zastavil vozidlo a vystoupil. Vlekl s sebou velký vak a byl oblečený v nějakém zeleném oděvu, vypadal jako velký Lubri. Vojta s Dittmannovou si hodili batohy na záda, byli připraveni vyrazit na túru.

„Nyní nazdar, Vata Novotný,“ řekl Manir.

„Nyní nazdar, Vata Manir,“ odpověděl Vojta.

Už před tím se s Dittmannovou dohodl, že mluvit bude hlavně on, jelikož ona je pokládána Manirem za podřízenou bytost.

„Nyní jít tvůj Manim Kapitán s ty dotaz?“ zeptal se Manir.

„Nyní jít můj Manim kapitán s já.“

„Nyní atope já, že nyní být Manim Kapitán taky dobrý.“

Skupina vyrazila cestou do lesa, Manir šel vpředu a vedl pozemšťany velkými kroky.

Dittmannová jen těžce stačila tempu, které Vata zvolil, Vojta si toho všiml, zatahal Manira za kabát a řekl: „Nyní muset jít já všichni pomalu, nyní stačit ne Manim kapitán ty.“

Manir přikývl a zvolnil. Kráčeli cestou, listí stromů jim ve větru šumělo nad hlavami, nesměle se ozýval nějaký pták. Byl pěkný den a starosti si poutníci odmítali připouštět.

 

* * *

 

Cesta zatáčela úvozem do hustého lesa, Manir kráčel vpředu, Vojta a Dittmannová šli vedle sebe za ním. Najednou se větve stromů kolem nich rozvlnily a na cestu vpadli tři Lubrijové s napřaženými meči.

„Nyní stát ty všichni rozkaz, nyní dát ty všichni já všichni tvůj všichni zavazadlo všichni rozkaz!“ vykřikl první Lubri a hrozivě mával mečem.

Manir se ani nerozhlížel, vytáhl jakousi pistoli, otočil se na podpatku a všichni tři Lubrijové sebou plácli bezmocně do trávy.

„Nyní svázat já všichni on všichni,“ řekl Manir a podal Vojtovi provaz.

Nedalo žádnou práci svázat třem Lubrijům ruce za zády. Manir je všechny opřel o kmen stromu, pěkně jednoho vedle druhého.

„Nyní být on všichni v pořádek dotaz?“ zeptal se Vojta.

„Nyní spát on všichni jen, potom probudit se on všichni, nyní čekat muset já všichni.“

Vojta s Dittmannovou stáli za Manirem, který si svou kořist měřil přísným pohledem. To se nám to pěkně vyvíjí, pomyslel si Vojta.