Atmosféra na lodi nestála za moc. Kapitán odešla a velení převzala Nagyová, jelikož Williamson byl indisponován. Posádka většinou trávila čas uvnitř lodi, ven se odvážili jen někteří a vždy je následoval Pierce s puškou, planetě nebylo možno věřit.

Williamson navštívil doktorku Habrovskou na ošetřovně.

„Paní doktorko, je mi na nic. Kapitán mi nevěří, lidé se ode mě odvracejí, jsem jako poznamenaný.“

„Myslím, že si dovedu představit, jak vám je, pane Williamsone. Vaše nejnovější zkušenost je hrozná sama o sobě, není třeba k tomu přidávat despekt ostatních členů posádky. Nemůžete se ovšem divit lidem, že se vás bojí, zabil jste člověka, a to je problém. Já vám můžu dát léky, po kterých se budete cítit lépe.“

„Mně žádné léky nepomohou, jsem první důstojník, měl jsem odpovědnost a nyní jsem mimo hru.“

„Jste dočasně indisponován, to je po vašem zážitku normální. Až se kapitán vrátí, jistě se s vámi dohodne na nějakém odpovídajícím řešení.“

„Vy si nedokážete představit, doktorko, jak jsem se cítil. Najednou jsem se ocitl v situaci, která mi byla naprosto cizí. Těžká manuální práce a vidina totalitní společnosti, která vás potrestá, pokud se budete chovat nějak nepřiměřeně. Když mi ten muž rozbil komunikátor, ztratil jsem jakoukoliv možnost domluvit se s ostatními. Navíc mě začal mlátit, já se jen bránil.“

„Přede mnou se nemusíte obhajovat, pane Williamsone, já vás nebudu soudit.“

„A víte alespoň, jak jsem se do toho města dostal?“

„To bohužel nikdo neví. Zřejmě šlo o nějakou transportní technologii, která je nám neznámá. Je to stejná záhada, jako uvěznění Fénixe na povrchu planety. A navíc nám stále chybí slečna Richi a pan Garcia a nikdo neví, co se s nimi stalo.“

„Je to všechno kolosální průšvih, doktorko, vůbec jsme tu neměli přistávat.“

Habrovská jen pokrčila rameny a dala Williamsonovi krabičku s léky.

„Užívejte jednu tabletu ráno a jednu večer. V žádném případě si neberte víc, bylo by vám poměrně dost zle. Sice vás to nemůže zabít, ale nepříjemné to je, to mi věřte.“

Williamson odešel a doktorka zůstala na ošetřovně sama. Myslela na lidi z posádky a na svůj úkol, poskytnout jim vždy pomoc. Kdo pomůže jí samé, když se cítí pod psa, to nevěděla.

 

* * *

 

Manir a pozemští poutníci se zastavili, aby se posilnili. Vytáhli jídlo ze svých zásob, Dittmannová a Vojta se rozdělili s Garciou. Manir našel strom, na kterém rostly jedlé plody, jejichž chuť připomínala švestky. Bylo to vítané zpestření stravy.

V jednu chvíli se Garcia chytil za hlavu a pak řekl: „Vata Granir umírá.“

„Co jste to říkal?“ zeptala se Dittmannová.

„Cítím ve své hlavě, že umírá Vata Granir z města Maqe,“ odpověděl Garcia.

„Nyní vědět ty o město Maqe dotaz?“ zeptal se Garcii Manir.

„Nyní vědět já o město Maqe, potom umřít Vata Granir,“ řekl Garcia zkroušeně.

„Nyní číst ty myšlenka všichni dotaz?“ ptal se Manir.

„Nyní vidět já Vata Granir, nyní číst ne myšlenka všichni,“ odpověděl Garcia bezchybným slovosledem Kalipy.

„Nyní číst ty myšlenka všichni, když nyní vidět ty Vata Granir, nyní číst umět ne myšlenka všichni Manim všichni, nyní být ty zvláštní Manim,“ konstatoval Manir.

Poutníci dojedli a vydali se na další cestu. Les byl nekonečný, ušli už jistě víc jak 30 kilometrů a stále procházeli lesem. K večeru Manir vybral vhodné místo k přenocování pod vysokým stromem, nahrnul spadané listí ke kmeni a vyrobil si improvizované lůžko. Dittmannová a Vojta vytáhli karimatky a spací pytle, Manir se na to jen díval a kroutil hlavou. Garcia si musel pomoci podle vzoru Manira, protože vybavení k táboření neměl.

Večeře byla krátká, začalo se stmívat, tma padala na Kalipě poměrně rychle. Manir zalezl do listí, Garcia ho napodobil, Dittmannová s Vojtou použili spací pytle.

Ráno byla Dittmannová celá rozlámaná a Vojta se necítil o nic lépe. Garcia však vyskočil jako znovuzrozený, spaní v listí Kalipy mělo cosi do sebe. Manir našel nějaké ovoce, posnídali a vyrazili opět na pochod.