Ještě během dopoledne přešli poutníci přes zalesněný hřeben a vcházeli do hlubokého údolí, ve kterém byl les poměrně řídký. Po pár kilometrech les zmizel docela a uprostřed polí leželo město, které bylo možné přehlédnout ze shora celé.

„Nyní být ten Maqe, nyní jít já všichni k Maqe,“ řekl Manir a vyrazil po cestě k nedaleké silnici.

Na silnici byl poměrně slabý provoz. Auta s vysokými koly projížděla kolem značnou rychlostí, poutníci šli po pravém okraji silnice, jelikož doprava na Kalipě dodržovala princip pohybu po levé straně. Manir se občas ohlížel a pak si stoupl do vozovky a zamával oběma rukama nad hlavou. Rychle jedoucí autobus zastavil metr od Manira, až cestující na sedadlech málem spadli na podlahu. Manir nastupoval a ukázal pozemšťanům, že mají udělat totéž. Sedadla byla všechna obsazená, Manir pouze mávl rukou, čtyři Manimové vstali a šli si stoupnout do uličky. Manir se svým doprovodem se pohodlně posadil a autobus se rozjel k městu.

Uprostřed města na velkém parkovišti autobus zastavil a všichni vystupovali. Manir vedl pozemšťany přes náměstí k budově s kupolí na střeše. Vedle budovy stál přepychový dům, z jehož oken visely červené praporce. Stejný červený praporec visel i nad vstupem do budovy s kopulí. Manir zamířil do této budovy a pozemšťané šli za ním. Ve velkém sále stál rozměrný stůl pokrytý červenou látkou a na stole ležel jako na katafalku mrtvý Vata. Manir přistoupil ke katafalku, sklonil se a čelem se dotkl nohou mrtvého. Zůstal tak skoro celou minutu, pak se vzpřímil a přistoupil k Vatské ženě v červeném šatu, která přicházela do místnosti.

„Nyní zdravit, Vata Silete,“ řekl Manir.

„Nyní zdravit, Vata Manir,“ odpověděla žena.

Chvíli se dívali jeden druhému do očí, Manir pak sklonil hlavu a řekl: „Nyní být já líto Vata Granir, před tím být Vata Granir dobrý soudce, nyní být ty soudce, Vata Silete.“

„Nyní být já soudce z Maqe, nyní přijít ty, Vata Manir, zde proč dotaz?“

„Nyní putovat já k velký chrám, nyní vést já k velký chrám Vata Novotný a jeho Manim všichni.“

Silete zavedla poutníky do svého domu a nehledě na smutek je dobře pohostila. Jedli spolu se dvěma dětmi Silete, nálada byla tichá, nikdo nemluvil, obsluhující Manimové měli svěšené hlavy.

 

* * *

 

Po obědě vyšli všichni obyvatelé i hosté Siletina domu na náměstí, ze kterého před tím zmizela všechna auta. Uprostřed náměstí byla navršena hranice z dříví, v bezpečné vzdálenosti postávala spousta místních Manimů.

Čtyři Manimové vynesli před chrám katafalk s mrtvým Vatou a směřovali ke hranici. Když byl Granir uložen, pokryli ho větvemi se zeleným listím, Silete přistoupila ke hranici, sklonila se a dotkla se čelem Granirových nohou. Chvíli tak setrvala, na náměstí bylo nábožné ticho, všichni sledovali rituál.

„Nyní být já soudce z Maqe, nyní odejít soudce Granir za Gavata,“ zvolala Silete mocným hlasem, vzala od jednoho Manima pochodeň a zapálila hranici.

Oheň vyrazil a kouř se valil celým náměstím. Nikdo se nehýbal, oheň postupně stravoval hranici i Vatovo tělo, Silete stála opodál se skloněnou hlavou.

Hranice hořela skoro hodinu, pozemšťané měli toho stání na místě už dost, jenže dovolit si v tomto jednotném společenstvu nějaké výstřelky, to by zřejmě znamenalo urážku mrtvého. Silete zvedla ruce nad hlavu a pak je zkřížila na prsou.

Odcházela od doutnajících zbytků pohřební hranice a lidé na náměstí se opět začali hýbat, shromáždění bylo rozpuštěno. Manir následoval Silete do domu a pozemšťané šli za ním. Nějací Manimové už odstraňovali červené praporce z oken.