Pavlík moc dobře věděl, že po obědě má být ve své posteli. Nebyl v nemocnici první den. Navíc jim to dnes sestřička výslovně zdůraznila. Dala si tu práci a po jídle obešla všechny pokoje, aby nikdo nezůstal na pochybách. Dnes odpoledne má službu Černá vrána, mladá sestřička s tmavými vlasy a očima pichlavýma jak trnky. Jak někoho zahlédne, hned vyletí. Kontrolu jí usnadňuje architektonické řešení dětského oddělení: úzké dlouhé nudle jednotlivých pokojů, natažené mezi chodbou a okny, seřazené za sebou a od výšky jednoho metru s prosklenými stěnami. Stačí letmý pohled ze sesterny na konci chodby, a dění na celém oddělení má jako na dlani.
Tomáš s Markem zalezli do svých postelí. Také se jim nechtělo spát, stejně jako Pavlíkovi, ale ani riskovat, že na ně Černá vrána vlétne. Raději si vzali knížky a čtou si. Jenže Tomáš s Markem jsou velcí kluci a číst už umí, na rozdíl od Pavlíka, který teprve nastoupil do první třídy. Stejně jako Honzík, poslední spolubydlící, který leží na posteli podél druhé stěny, hned naproti Pavlíkovi. Uběhne několik nekonečných minut. Pavlík leží v posteli a snaží se zabavit tím, že si představuje, co se nyní asi děje u nich doma. Dlouho mu to ale nevydrží.
„Spíš?“
Honzík se očividně také nudí. Začnou si povídat, ale Tomáš je záhy utne. Chce mít klid na čtení, a také nestojí o problémy kvůli těm dvěma prckům u dveří. Oba benjamínci zmlknou, ale chvíle je jim dlouhá pořád. Aby nerušili své starší kolegy, z nichž mají respekt, začnou se domlouvat posunky. Honzík ukazuje Pavlíkovi, aby si vlezl k němu do postele. Když si budou spolu pod peřinou potichu hrát, nebudou nikoho rušit. Pavlík se opatrně nadzdvihne a skrze prosklené stěny vyhlíží Černou vránu. Očima těsně nad hranou rámu pozorně projíždí prostor od sesterny po celé chodbě až k nim. Naštěstí je jejich pokoj posledním v řadě, a tak přepadení ze zálohy jim naštěstí nehrozí. Celé dětské oddělení má vzorném poli. Znovu jej projede tam a zpět. Vzduch je čistý! Tiše vyklouzne z postele a doplíží se přikrčený k zemi k Honzíkově posteli. Schovají se pod peřinu, tiše si hrají a povídají.
„To si snad ze mě děláte srandu! Kde máš být?“ Nad postelí se tyčí Černá vrána jako vykřičník. V očích jí šlehají blesky. Snad by svým pohledem byla schopna zatopit v kamnech. Pavlík poslušně vyleze z Honzíkovy postele a odšourá se do svojí.
„Ještě jednou a bude zle,“ zahrozí Černá vrána, než za sebou zabouchne dveře. Pak se v pokoji znovu rozprostře ticho, přerušované jen občasným zašustěním otáčených stránek. Odpolední klid se líně vleče.
„Raději půjdu k tobě.“ Honzík se zjeví vedle Pavlíka tak nečekaně, až se lekne. Uvolní mu místo vedle sebe. Snaží se být ještě tišší a opatrnější. Tu a tam jeden z nich vyhlédne a zkontroluje chodbu, zda na obzoru nečíhá nějaké nebezpečí. Černá vrána jejich pozornosti však opět unikne. Snad prochází zdí. Znovu nad nimi stojí s výrazem bohyně pomsty. Nasupeně vyžene Honzíka do jeho postele a pak jen mlčky natáhne ruku. Honzík s Pavlíkem už vědí, co to znamená. Poslušně si svléknou pyžamové kalhoty a uctivě je odevzdají do napřažené ruky. Obvyklý trest pro neposlušné malé pacienty a současně i zaručený prostředek, jak je udržet v posteli, založený na předpokladu, že na společném dětském oddělení se kluci budou stydět před děvčaty a naopak. Pavlík se opravdu stydí a zahrabe se pod peřinu. Otočí se směrem k Honzíkovi a znovu se domlouvají alespoň posunky.
„Potřebuju čůrat.“ Honzík sleze z postele, přikrade se jako lupič ke dveřím pokoje a snaží se nenápadně zjistit, zda je chodba prázdná, aby jej takto nikdo neviděl. Marně se pokouší stáhnout kabátek od pyžama co nejvíce dolů. Nahé půlky mu pod ním stejně svítí jak dva půlměsíce. Připlíží se k Pavlíkovi.
„Pojď se mnou. Prosím!“ Pavlíkovi se moc nechce. Čůrat nepotřebuje a jít na chodbu, byť záchody mají hned naproti, se stydí. Honzíkův prosebný výraz jej ale obměkčí. Doplíží se ke dveřím, které opatrně pootevřou, prohlédnou chodbu, zda na ní někdo není, dlaní si skryjí pindíka a provázeni smíchem svých dvou starších spolubydlících, kteří na chvilku odložili knížky, aby nepřišli o divadlo, jehož se jejich mladší souputníci stali nedobrovolnými aktéry, utíkají k záchodu. Naštěstí to nemají daleko. Vyčůrají se a stejně nepozorovaně proklouznou zpátky do pokoje, do bezpečného úkrytu svých postelí.
Odpoledne ponořené do mrtvolného ticha se vleče i jejich starším kolegům. Tomáš zaklapne knihu a navrhne, že by si mohli vyprávět vtipy. Začne sám, po něm štafetu převezme Marek, pak vypráví Honzík. Smějí se tlumeně, do polštářů, aby na sebe nepřivolali neštěstí s černými vlasy a blýskavýma očima. Jako poslední je na řadě Pavlík. Mnoho vtipů nezná, ale vzpomene si na jeden, který náhodou zaslechl doma a o kterém musel slíbit, že jej nikdy nikomu nebude vyprávět, aby rodiče neměli problémy: „Víte proč zadek nemůže vstoupit do Komunistické strany? Protože se s Rudým právem seznamuje pouze útržkovitě, a ještě k tomu pod nátlakem pravice.“ Kluci vtipu moc nerozumí, a tak vystrčí zpod peřiny zadek a ukazuje názorně, jak se pod nátlakem pravice seznamuje s oficiálním stranickým tiskem v zemi, kde není k dostání toaletní papír. Teprve teď jim to dojde a rozesmějí se. Smějí se stále víc. Pavlík má radost, že je konečně dokázal rozesmát, a onen pohyb rukou předvádí znovu a znovu, doprovázen stále hlučnějšími výbuchy smíchu.
„Co to má znamenat?!“
Pavlík ztuhne. Rychle mu dojde, čemu se kluci tak smáli. Opatrně vystrčí hlavu. Černá vrána se vypíná nad jeho postelí, rozlícená jak fúrie.
„Tobě to nestačilo? Tak davaj,“ naznačí energicky prstem. Pavlík se posadí na posteli a zkroušeně pomalu svléká pyžamový kabátek. Podá jej vstříc napřažené ruce a schová se pod peřinu. Kluci se hihňají ještě dlouho poté, co za Černou vránou zaklapnou dveře. Úplně nahý nemá nejmenší chuť vylézat z postele. Navíc je mu docela zima. Zachumlá se do peřiny a navzdory zlomyslnému pošťuchování se pokouší usnout. Už se mu to téměř podaří, když náhle pocítí problém. Přestože byl před chvílí s Honzíkem, chce se mu znovu čůrat. Snaží se to přemoci, ale zanedlouho to vzdá.
„Honzíku,“ šeptá směrem k protější posteli, „nešel by ses vyčůrat? Pavlíkův hlas zní prosebně. Sdílené neštěstí je přeci jen neštěstí poloviční a ve dvou se lépe zvládne. Ale Honzík jen nesouhlasně zavrtí hlavou. Má strach.
„Ale já jsem s tebou šel!“ Pavlíkův hlas prozrazuje zoufalství, avšak přes veškerou naléhavost jeho prosby se Honzík obměkčit nenechá. „Já nechci přijít i o kabátek,“ odpoví a otočí se. Na další prosby a přesvědčování už Pavlík nemá čas. Opravdu musí. Vyklouzne z postele a přikrčený, aby jej někdo nezahlédl skrze prosklenou stěnu pokoje, se plíží ke dveřím. Opatrně je pootevře a škvírou vyklouzne na chodbu. Zdá se být prázdná. Stejně jako prve si dlaní schová pindíka, vyklouzne ze dveří a utíká k záchodkům. Tentokrát se mu však proklouznout bez povšimnutí nepodaří. Zdolal sotva polovinu cesty, když se otevřou dveře záchodků a z nich vychází dva velcí kluci z vedlejšího pokoje.
„Proč si ho držíš?,“ ušklíbne se ten starší.
„Já…. To….,“ blekotá Pavlík a spustí ruku podél těla. Čůrat potřebuje opravdu hodně, pindík je napnutý a trčí mu dopředu. Zatímco se kluci halasně baví, aniž Pavlík přesně rozumí tomu, co říkají, jako naschvál vyjdou ze sousedních dívčích záchodků dvě holky. Jen co jej zahlédnou stát zkroušeně uprostřed chodby úplně nahého s trčícím pindíkem, vyprsknou smíchy a běží na svůj pokoj sdělit tu novinu kamarádkám. Pavlík zrudnul a utekl do úkrytu za dveře záchodků. Vyčůral se, ulevilo se mu, ale dlouho pak ještě přešlapoval po studené dlažbě. Je mu zima, ale bojí se vyjít na chodbu, aby zas náhodou nikoho nepotkal. Zůstat tu ale nemůže. Brzy by jej beztak začali hledat. Kdy by se měl vrátit do pokoje? Až skončí polední klid a na chodbě bude větší pohyb? Odhodlaně uchopí kliku a vyklouzne ven. Tentokrát už naštěstí nikoho potkat nemusel.
Polední klid skončil. Děti mohou opustit své postele a jít do herny. Marek s Tomášem se vytratili z pokoje hned, jak to bylo možné. Pavlík s Honzíkem ale zůstali ve svých postelích. Čekalo je velmi dlouhé odpoledne. Čas se nesnesitelně vlekl, ale vylézt z bezpečí svého úkrytu se nechtělo ani jednomu. Odpolední svačinu jim přinesli do postelí, stejně jako těm, kteří v ní zůstávají, protože jim není dobře. S blížícím se časem večeře byl Pavlík stále nervóznější. Černá vrána se už dlouho neukázala. Co když už šla domů a zapomněla jim předtím vrátit jejich pyžama? Večeři by sice také mohli dostat do postele, ale jak by takhle mohl jít po ní na Večerníčka? To si neuměl a ani nechtěl představit. Naštěstí se krátce před večeří ve dveřích pokoje zjevila Ovčí babička s jejich oblečením v ruce.
„Tak se oblékněte, vy dva výtečníci,“ řekla s laskavým úsměvem. Ovčí babičku měl Pavlík rád. Starší sestřička s hustými bílými vlasy mu opravdu připomínala ovčí babičku z pohádky. Poděkoval jí a rychle se oblékl. Na večeři tak mohl jít do jídelny. Jak se k ní však blížil, krok mu stále více váznul. Vstoupit se zdráhal. Jen se objevil mezi stoly, holky si na něj začaly ukazovat a hihňat se. Snášet musel i poznámky starších kluků. „Hele, to je ten kanec, co lítá nahatej po chodbách a obtěžuje holky!“ Zčervenal jako rajče. Večeři rychle dojedl a vytratil se do umývárny. Vrátil se na pokoj a znovu znejistěl. Nebylo by nejlepší už nikam raději nechodit? Pak si ale uvědomil, že starší kluci na Večerníčka nechodí, a tak by od nich mohl mít pokoj a hihňající se děvčata už nějak přežije. Nakonec, když ony přijdou o svoji noční košili, tak jsou hned úplně nahaté, tak co! S odhodláním znovu vykročil do jídelny, která přes den sloužila jako herna a díky televizi večer jako promítací sál. Ve dveřích jej ale zastavila Ovčí babička.
„Pavlíku, myslíš si, že si dnes Večerníček zasloužíš?“ Shlížela na něj sice vlídně, přesto v jejím pohledu bylo něco, co Pavlíkovi vzalo odvahu cokoli namítat. Ovčí babičku měl rád a stejnou měrou ji respektoval. Dobře věděl, že po obědě měl být ve své posteli, že porušil nařízení a zlobil.
„Ne,“ hlesl tiše, otočil se a se skloněnou hlavou se odšoural zpátky do pokoje. Posměšky kolem procházejících dívek ani nevnímal. Zalezl zpátky do postele a umínil si, že zítra bude hodný, aby o Večerníček zase nepřišel. Předsevzetí mu opravdu vydrželo celý den. Usilovně se snažil být vzorným malým pacientem. Po obědě ani nevytáhl paty z postele. Snažil se tak, že si toho povšimla i Černá vrána. Dokonce se přemohla a pochválila jej. „Zdá se, že ti to včera stačilo, viď?,“ neodpustila si poznámku.
Při večeři snědl všechno, byť krupicovou kaši zrovna nemusí. Odnesl vzorně nádobí, umyl se a natěšený na večerní pohádku se vrátil do jídelny. Nechápal, proč jej Ovčí babička znovu zastavila ve dveřích.
„Ale já jsem dnes nezlobil!“
„Já vím,“ pohladila jej po hlavě, „ale dnes večerníček není.“
„Proč?.“ Dožadoval se Pavlík vysvětlení.
„Protože dnes je státní smutek,“ vysvětlovala mu Ovčí babička trpělivě. Pavlík tomu ale příliš nerozuměl. Vždyť byl dnes hodný. Chvíli stál zaraženě uprostřed chodby. „Zemřel soudruh Černěnko, nejvyšší představitel Sovětského svazu. Dnes mám pohřeb,“ doplnila na vysvětlenou. Pavlík stále příliš nechápal a vyrozuměl, že dnes Večerníčka doopravdy neuvidí. Nad tou nespravedlností se rozplakal.
„Nebreč,  hlupáčku,“ těšila jej Ovčí babička, „soudruh Černěnko byl starý pán, a proto zemřel, víš? Ale nebo se, místo něj přijde někdo další a všechno bude v pořádku. Žádná válka nebude.“ Pavlík na ni vyvalil uslzené oči. Nepochopení bylo v jeho tváři čitelné jak ve slabikáři. Proč by měla být válka? A to, že zemřel soudruh Černěnko, už věděl. Než nastoupil do nemocnice, zaslechl, jak tatínek o tom vyprávěl mamince: „To znáš, jak přijde Černěnko do komunistického nebe? Už tam sedí Brežněv i Andropov a Brežněv mu řekne: ´Přišel jsi jako poslední, tak postav na čtyři kávy!´ ´Proč na čtyři,´ nechápe Černěnko, ´vždyť tu jsme jen tři.´ Brežněv jen mávne rukou a dodá: ´Než ji dovaříš, bude tu další!´“
„Já vím,“ vyblekotal Pavlík.
„Proč tedy brečíš?,“ zeptala se jej.
„Protože jsem zase přišel o Večerníčka,“ odpověděl jí vzlykající hošík s odzbrojující upřímností, „i když jsem vůbec nezlobil!“