Její pachová stopa se linula nad zemí a Sharach–sou-sit se jí držel. Mohl by zrychlit, ale zůstával tak vzadu, aby ho Hert’ha neviděla. Její vůně, jemná, cizí, ale přesto důvěrně známá, se mísila s pachem kamene a prachu, které se vznášel kolem. Sit pomalu a obezřetně následoval každý její pohyb, analyzoval sebemenší změnu v rytmu jejího kroku, každý okamžik, kdy se zastavila, jako by přemýšlela nebo váhala. Přemítal o tom, co ji přimělo k takové reakci, co ji donutilo jednat tak neobvykle a nečekaně. Bylo to něco nejasného, ale o to více znepokojivého. Obával se nejhoršího. Jeho blízká přítelkyně, pověstná svou systematičností a racionalitou, známá svou schopností klidného úsudku i v těch nejtěžších chvílích, byla vždy jeho nejbližším spojencem, někým, o kom mohl tvrdit, že ho opravdu zná. A nyní, když ji viděl jednat tak odlišně a nerozvážně, ho naplňovalo hlubokým znepokojením. Přemýšlel o tom, co ji přimělo k takové změně. Přemýšlel o tom znovu a znovu, hledal stopy. Vzpomínal na každý jejich společný rozhovor, na každou situaci, kterou společně prožili. Procházel každý detail, hledal jakýkoli náznak, který by mu pomohl pochopit, co se stalo. Ale nic z toho nedávalo smysl. Nic v jejím chování a jednání nenasvědčovalo, že by se něco měnilo. A přesto se něco zásadního muselo stát. Sit viděl Hart’hu v situacích, kdy by to jiní vzdali, ale ona přežívala a zůstávala klidná a pevná. Viděl ji, jak v boji prokázala odvahu a moudrost a kráčela s jistotou a nezlomným odhodláním. Ale teď, když ji viděl takto, s očima plnýma zděšení, nedokázal najít odpovědi na své otázky.

 

Včerejší bouře k nim přišla náhle a nečekaně, a zastihla je na otevřené planině. Setmělo se a na oblačné obloze nebylo možné zahlédnou meteory až do chvíle, než udeřily. Pršely z nebe velké jako Sitova hlava a některé i větší. Padaly z oblohy, zůstávala za nimi ohnivá čára a drtily vše v bezprostřední blízkosti. Ale meteory nepadaly chaoticky. Mířili jedním směrem stejně jako proud větru, který jim foukal do tváří. Sitovi a Hert’he bylo okamžitě zřejmé, že jejich cílem jsou oni a nic jiného. Herth’ha odolala prvnímu náporu, ale než se stihla ukrýt pod Sitovo tělo, úlomek meteoru pronikl její obranou a trefil ji do hlavy. Sit zaštítil její tělo vlastním a těžký pancíř, který na sobě nechal vyrůst už dlouho před touto misí, útoku odolal.

 

Když bouře přešla, Sid krmil Hert’hu vlastní krví. Byl vyčerpaný, ale Hert’ha na tom byla hůř. Ošetřoval ji stejně pěčlivě, jako by pečoval o svůj vlastní druh. Léčila se poměrně rychle, rychleji, než by očekával. Její tělo, ačkoli zraněné, mělo v sobě sílu, kterou se snažil pochopit už od doby, kdy se poznali. Ošklivá rána na hlavě se zatáhla a její tkáň se začala hojit. Už druhé noci se poprvé probudila. Dobré znamení, pomyslel si Sit. Dobré znamení, že by se brzy mohli vrátit ke svému úkolu. Tedy až do této chvíle.

 

V roji Sharach jsou známy případy, kdy úraz některých center nervového systému může vyřadit tělesné funkce, ale když je postižena mysl, může být ovlivněna celá osobnost jedince. Takoví jedinci se často chovají iracionálně a nebezpečně a již se nedokážou spojit s rojem. Často je lepší pro dobro a bezpečí ostatních takto postiženého druha eliminovat. To Sita naplňovalo hlubokou lítostí. Myšlenka, že by musel ukončit život někoho, kdo mu je tak blízký, byla zlá. Rozhodně k tomu kroku nepřistoupí dříve, než padne noc, a na oblohu se nevyhoupne Vita, hvězda Sitova domovského roje. Tehdy dosáhne spojení, stane se mnohým a bude hledat odpověď.

 

Přesto ale o problému musel přemýšlet už teď. Hert’ha nepatří do Sitova roje, je zástupcem spojenecké rasy. Její terminace by mohla mít vážné diplomatické důsledky. Sit si dobře uvědomoval, že její život má mnohem větší hodnotu než jejich osobní vztah. Byla klíčovým diplomatickým spojencem, jedním z vůdců, díky kterým dokážou obě rasy nacházet společnou sílu. Ztráta Hert’hy by mohla zcela změnit průběh konfliktu, vést k rozpadu aliance, na které obě rasy tak dlouho pracovali.

 

Ještě před tím, než se Scharachové rozhodli navázat první kontakt s jiným inteligentním druhem, objevil se nepřítel a zmizely dva roje. Zmizely najednou a rychle, jako by tam nikdy nebyly. Vždy, když se Sit spojil se svým rojem a stal mnohým, viděl nepříjemně blízko viset vzpomínku na okamžik, kdy k tomu došlo. Tato vzpomínka ho neustále dráždila a připomínala mu ztrátu, která byla tak hluboká a tak nepochopitelná, že se s ní nikdy nedokázal smířit. Jenom jednou se té vzpomínky dotknul, aby z ní načerpal moudrost. Ale pocit, který po ní zůstal, byl k nesnesení. Jako by v okamžiku zmizely části jeho já. Najednou bylo prázdno tam, kde se dříve nacházely myriády příběhů a odpovědí. Zčistajasna byly pryč a nemohl si na ně vzpomenout. Pocit ztráty a marnosti, který vzpomínku doprovázel, byl tak silný, že už ji nikdy nechtěl znovu prožít. Od té doby se té vzpomínce vyhýbá.

 

Pachová stopa, kterou Hert’ha zanechávala, ho vedla dál a dál. Následoval ji s pečlivostí a koncentrací vlastní jeho druhu. Analyzoval vše kolem a při tom se snažil pochopit, co se děje v její mysli. Byl jako stín, který se držel těsně za ní, neviděn a neslyšen, přesto přítomen.

 

Tento svět byl místem, které nikdo neznal. Místem, kde možná sídlí jejich společný nepřítel. Každý krok, který udělali, byl krokem do neznáma, krokem, který je mohl přiblížit k vítězství nebo do záhuby. Ale Sit věděl, že nemá na výběr. Musel pokračovat, musel Hert’hu následovat.

 

Alespoň do doby, nežli padne noc.