Niall láskyplně pozoroval svou milou a pohrával si přitom s pramínkem jejích vlasů.
Kadeře v barvě zralého obilí, světlá pleť a šedé, skoro průzračné oči ji odlišovaly od ostatních dívek v hradišti. Mezi osmahlými zrzkami a tmavovláskami vyhlížela Yari jako holubice v hejnu kavek, a on byl hrdý na to, že si ze všech mužů v Trebodunu vybrala právě jeho.
Už se nemohl dočkat nadcházejícího úplňku, až ji při slavnosti ohňů vezme za ruku a před zraky všech odvede do posvátného dubového háje, aby spolu ulehli, jak od nepaměti činili ti, co se sobě zaslíbili. Konec tajných schůzek, od té chvíle budou pár.
A po oné noci pro ni vlastníma rukama postaví dům, na jižní straně hradiště, kam se slunce opírá od svítání až do setmění. Pak, o tři měsíce později, při oslavách úrody požehná Callum jejich svazku. A budou napořád spolu, ráno se probouzet, večer usínat, a když bohové dají, zaplní se časem nový dům křikem jejich dětí.
Niall nepochyboval, že mu Crann  Yari dá. Mládí o sobě nikdy nepochybuje. A on je navíc synem vyhlášeného zlatníka a stříbrotepce, a v řemesle už dokonce otce předčí. Zvládne to, co se po muži hlavně žádá – postarat se o svou manželku. Po všech stránkách.

Pohledem sklouzl k náramku, který měla dívka navlečený na paži. Niallův první mistrovský kousek. Byl z něj tak nadšený, že ho drze nabídl samotnému náčelníkovi. Crann šperk pochválil, koupil – a daroval dceři. To, že jej Yari nosila, těšilo Nialla víc než vydělané peníze.
Od náramku se Niallovy myšlenky vrátily k právě uplynulým okamžikům.

Ale teď milostný žár zvolna vychládal a Niall se začínal cítit stísněně. Kradmo pohlédl do hloubky jeskyně. Světlo od vchodu nedosahovalo až k ní, ale vnímal, že tam někde je.
Studna bohů.
Krom zasvěcených ji nikdo nespatřil, přesto všichni i tak věděli, jaká je.
Obrovská. Temná a bezedná. Spojnice mezi tímto a Oním světem, skrze niž bohové přijímají oběti a vyjevují svou vůli i věci budoucí.
Zachvěl se.
Pohladil Yari po tváři, a když otevřela oči, zašeptal: „Měli bychom jít, než někdo zjistí, co jsme provedli.“

Měli, ano. Ale ne dřív, než zničím všecko, co jsme si spolu vysnili.
Vyvlékla se z jeho náruče, sedla si, nadechla a pak mu to řekla. Krátkými úsečnými větami, aby si nevšiml, jak se jí chvěje hlas. Nepokoušela se tu zvěst balit do útěšných slůvek ani do ujišťování o lásce, která bude navždy patřit jen jemu, Niallovi.
Zprvu nevnímal, o čem to Yari mluví. Pozoroval její pohupující se ňadra, která v něm znova rozněcovala touhu, a teprve, když umlkla, došlo mu, že nežertuje.
Zprudka se posadil.
„Mně je jedno, kdo je Cromagh ze Stramanty! I kdyby byl králem všech kmenů a vlastnil všechno bohatství světa, tebe mít nebude! Vyzvu ho…a zabiju ho!!“
Ozvěna posledního věty oblétla prostor a zůstala chvějivě viset nad jejich hlavami.
„Nebo on tebe,“ opáčila bezbarvě Yari. Na rozdíl od něj, ona Cromagha viděla na vlastní oči. Niall by proti němu neměl šanci. „Tak nebo tak – výzvou porušíš svatý zákon pohostinnosti, a Trebované kvůli tobě upadnou v opovržení. Pokud se nestane něco ještě horšího. Vezmeš si to na svědomí?“
„Klidně,“ chtěl odseknout, ale nakonec neřekl nic. Měla pravdu. Kdyby Cromagha sprovodil ze světa, vrhla by se na ně celá Stramanta. A pokud by padl on sám, jaký osud by asi čekal Yari…?
„Pak tedy spolu utečeme. Vstávej! Oblíkej se, musíme vyrazit hned, než si všimnou, že jsme se nevrátili.“

Vyskočil a ze zmuchlané hromádky šatstva, která jim posloužila jako lože, sebral kalhoty.
Smutně se pousmála. Až Crann zjistí, že uprchli, nechá obrátit každý kámen, pročesat každou pěšinu. A než zapadne slunce, chytnou je.
„Otec dal své slovo. Nikdy mi vědomě neublížil, nikdy mě neuhodil, i když jsem si to občas zasloužila. Mám se mu odvděčit tím, že ho teď ponížím nejen před těmi ze Stramanty, ale i před vlastními lidmi? Neuteču s tebou, Nialle. Vrátím se domů a splním to, co se ode mě žádá.“

Odhodil kalhoty stranou a bezmocně zaťal pěsti.
Pravá dcera svého otce. Zahodí lásku, aby dostála povinnosti. Miluje mě vůbec? Milovala mě vůbec kdy…?
Pohlédl na ni – a odpověď si přečetl v její tváři, stažené bolestí.
O to bylo všechno těžší. Ale nechtěl se vzdát, nechtěl o ni přijít.
Zrak mu mimoděk zabloudil ke Studni. Už přivykl šeru v jeskyni a viděl ji zcela zřetelně, kruhovou nízkou zídku z kamenů, která ohraničovala ústí Studny.
Ano, ještě jedna možnost zbývala. Ta poslední.
 Oběť.
Když dobrovolně zemřou spolu, bohové je spolu ponechají i na Onom světě. Tak pravil příběh o Ignis a Ranovi, jeden z mnoha, které při slavnostech zpívali bardi. A tam budou žít věčně a nikdo nad nimi nebude mít moc.
Popadl Yari za ruku a trhnutím ji zdvihl ze země.
„Už vím, co uděláme! Pojď!“ a vlekl ji do hloubi jeskyně.
Klopýtala za ním, dlaň sevřenou jeho pevným stiskem. Než pochopila, o co Niallovi jde, stáli u Studny.

A v té chvíli kdesi za jejich zády zaburácelo rozezlené: „Tak dost! To by stačilo!“