Vojta sešel dolů po skále k moři, velké vlny se valily na pláž a voda stříkala na všechny strany. Vítr začal sílit, bouře již byla velmi blízko. Vojta se rozhlédl a našel úkryt pod skalním převisem nedaleko od pobřeží. Vlezl pod skálu, sedl si a rukama objal kolena. Pršet začalo během několika sekund. Husté provazce deště švihaly do pláže i do vodní hladiny, ozval se hrom a blesky křižovaly oblohu. Vojta seděl v úkrytu a doufal, že nebude vyplaven nebo zasažen bleskem.

Trvalo to pouze několik minut, ale Vojtovi to připadalo jako věčnost. Déšť ještě zhoustl, pak se však obloha rozjasnila a vykouklo první slunce. Na druhé straně v bouři vyvstala duha, pak vykouklo druhé slunce a duha se zvláštním způsobem rozdvojila. Déšť přešel do jemného šumění, vítr ustal skoro úplně, pouze vlny dál bičovaly pobřeží.

Přestalo pršet, ozvaly se první nesmělé hlasy ptáků ve stromech za útesem. Vojta vyšel z úkrytu a vydal se k lesu. Stále nemohl uvěřit tomu, že se najednou z hvězdné lodi ocitl na nějaké neznámé planetě. Napřed ta zkušenost s veleknězem a teď tohle. To se přece normálně nestává. Procházel pod stromy a pozoroval okolí. Nad jeho hlavami seděli ve větvích pestrobarevní ptáci a když k nim přišel blíže, dali se do divokého křiku. Stromy vypadaly jako kříženci jehličnatých stromů a palem, něco podobného neviděl Vojta ani ve snu.

Není tohle všechno jen sen? Okolnosti tomu nasvědčovaly. Možná se mu vrátilo bezvědomí a nyní sní nesmyslný sen o nesmyslném světě. Sedl si pod strom a zavřel oči. Rychle se však zvedl. Ze sna ho probudily proudy mravenců, kteří se procházeli po jeho nohách a některým se už podařilo proniknout do kalhot a začali ho divoce štípat.

Vojta sundal kalhoty a vytřepával mravence. Jednoho si blíže prohlédnul. Měl osm nohou, jinak to byl docela normální mravenec o velikosti jednoho centimetru. Velká kusadla už hledala další příležitost zakousnout se do něčeho jedlého.

 

* * *

 

Prohlídka okolí přinesla několik zjištění: nedaleko prýštil ze skály pramen vody, která vypadala vhodná k pití a na některých stromech rostlo ovoce. Vojta nevěděl, jestli cizokrajné ovoce bude k jídlu, nyní se tím ale netrápil a pokračoval v procházce. Vyšel z lesa na další skalisko, které se hrozivě zdvíhalo do výšky. Když je obešel, zjistil, že i na druhé straně je moře. Byl na ostrově.

Vrátil se k převisu a pozoroval okolí. Podle stop mušlí a vyplavených chaluh sahala hladina při přílivu nejspíš jen několik metrů dál, než byla nyní. Obě slunce byla nyní na obloze dost vysoko, kolik měsíců s přílivem ještě hýbe, to Vojta nevěděl. V každém případě byl převis nyní mimo dosah moře, což z něj vytvářelo spolehlivý úkryt bez mravenců.

 

* * *

 

Vojta obešel celý ostrov po pobřeží, sundal si boty a nechal si mořem oplachovat unavená chodidla. Našel ještě dva prameny vody na druhé straně ostrova, byly ale blíž k pobřeží a voda se zdála zakalená. Celý ostrov mohl mít po obvodu asi pět kilometrů, Vojta měl hodinky a uplynula právě hodina, než ostrov obešel. Kromě ptáků zde neviděl žádná jiná větší zvířata, což bylo povzbudivé.

Dodal si odvahy a začal zkoumat ovoce stromů v lese. Některé plody připomínaly pomeranče, jiné vypadaly jako nějaké okurky. Zkusil utrhnout jeden pomeranč a pokoušel se ho oloupat. Nedařilo se, dužina zjevně začínala hned na povrchu. Lepkavá šťáva tekla Vojtovi po ruce, pokusil se ji olíznout jazykem. Byla sladká a příjemná. Vojta se zakousl do plodu a jedl. Jablko poznání dobrého a zlého, pomyslel si. Nyní se buď nasytí, nebo se otráví.

Plod byl chutný a uprostřed se skutečně nacházel nějaký jaderník, jako u jablka. Vojta odhodil ohryzek a utrhl si další plod. Šel dolů ke svému úkrytu a žvýkal dužinu plodu. Byl spokojený. Pokud nyní zemře, bude to smrt v ráji.

 

* * *

 

Přiblížil se večer, obě slunce zamířila k obzoru na druhé straně ostrova, Vojta seděl pod převisem a sledoval pablesky slunečního svitu na zvlněné mořské hladině. Netušil, jaká bude noc, pouze doufal, že přežije a na nějaké problémy si netroufal pomyslet.

Když tak seděl a lelkoval, najednou se mu v mozku začala tvořit cizí slova. Znělo to nějak podobně, jako rozhovor s veleknězem na Kalipě. Slyšel slova: ‚voda‘, ‚vzduch‘, ‚slunce‘, ‚země‘. Pokusil se v myšlenkách zformulovat dotaz: ‚Kdo to je?‘ Nikdo se však neozval a neslyšel už žádná slova. Moře šumělo, ptáci řvali svoji večerní píseň a první slunce zmizelo za vrcholky stromů. Druhé ho následovalo po chvíli a rozhostila se tma.

Na nebi svítilo jen pár hvězdiček, mihotaly se vlivem ovzduší, tma byla neproniknutelná. Vojta si lehl na písek, díval se do nebe a usnul.