Moře šumělo pod skálou, Vojta vedl Kim dolů ke svému úkrytu. Moc se toho nezměnilo, větve u vchodu pod převis byly stále zelené, uvnitř bylo lůžko z listí.

„Tohle byl můj úkryt, když jsem se na tento ostrov dostal.“

„Hm, vypadá to dobře, půjdeme se schovat?“

Po několika hodinách vylezli oba cestovatelé z pelechu a Vojta vedl Kim nahoru do lesíka, aby zahnali hlad. Kim místní plody chutnaly, všechno vypadalo tak pěkně, možná by tu mohli žít až do smrti.

Náhle se země začala třást. Vojta chytil Kim a společně se opřeli o strom. Ostrov se svíjel v křeči zemětřesení, moře už nešumělo, hučelo a bylo slyšet burácení vln. Jedna vlna byla tak mohutná, že se hnala až do vnitrozemí, valila se na Vojtu a Kim, ti se jen tiskli ke stromu a doufali, že to přežijí.

Vlna opadla, strom byl celý nakřivo, půda kolem byla zanesená různým smetím.

„Co to bylo, Vojto?“

„Zemětřesení. Nějaká přerostlá přílivová vlna nás chtěla spláchnout do moře, naštěstí se jí to nepovedlo.“

„Co budeme dělat?“

„Porozhlédneme se kolem.“

Vyšli z lesíka na skálu nad mořem, všude byly znát stopy řádění vln, z původního úkrytu Vojty pod převisem nic nezůstalo, jen převis sám. Po pláži k nim přicházel nějaký muž a mával rukou nad hlavou.

 

* * *

 

„Vy musíte být Tredos,“ řekl Vojta.

„Ano, jsem vtělení Anci Treda.“

„Takže to vy jste nás vláčel po všech čertech?“

„Omlouvám se vám, bylo to nezbytné, musel jsem zjistit, co jste vlastně zač.“

„Takže jste to zjistil?“

„Ano, zjistil. Jste primitivní bytosti s vyvinutým smyslem pro vzájemnou lásku. To je povzbuzující, a tak se můžu odvážit s vámi setkat.“

„Jste si nějaký jistý, co když váš pošlu do jiného prostoru?“

„Ale to vy neuděláte, na to vás příliš dobře znám.“

„Co jste vy Anci vlastně zač? Ancienti, kteří stvořili vesmírnou křižovatku? Nějaké duchovní bytosti v horní sféře?“

„To všechno jsme my.“

„Snad vesmír nad vesmírem, snad lístek na věčnost…“

„Co prosím?“

„Jen jsem citoval jednoho nesmrtelného slezského barda. K čemu je váš vesmír nad vesmírem?“

„Je to místo kde žijeme a můžeme zde uskutečňovat své sny.“

„Tím, že vytváříte modely něčeho, co už jednou stvořil Bůh? Nebo vy v Boha nevěříte?“

„Věříme, ale Bůh se s námi nebaví, závidí nám.“

„K čertu Trede, nechtějte mě rozesmát. Proč by vám měl Bůh závidět? On stvořil celý vesmír se všemi divy, vy jen vytváříte kopie. Jste nesmírně vyspělá civilizace s nesmírně pitomým trávením volného času.“

„Možná byste nám lépe porozuměl, kdybych vám řekl o našem životě. Byli jsme docela obyčejné bytosti z masa a krve a žili jsme na planetách, cestovali vesmírem a vytvořili jsme si proto naši vesmírnou křižovatku, abychom to měli všude blízko. Jenže co pak? Jak se vyvíjet dál, když už všechno poznáte a všude se bez problémů dostanete?

Našli jsme způsob, jak žít bez omezení těla, mohli jsme dělat všelijaké divy, jenže to bychom zasahovali do života jiných bytostí, které se zatím vyvinuly na různých světech. Proto jsme založili horní sféru, vesmír nad vesmírem, místo, kde můžeme vytvářet a přetvářet přírodu bez nebezpečí ohrožení jiných bytostí.

Anci žijí nyní svůj život, ve kterém respektujeme své soukromí, nezasahujeme do projektů svých druhů, pokud o to nepožádají. Vytváříme hvězdy, planety, živé bytosti. Pouze jedno nemůžeme: stvořit inteligentní bytost, to je nad naše síly. Pokud chceme, aby někde žily inteligentní bytosti, musíme do nich umístit svého ducha. Pochopitelně to přináší jistá omezení, můžeme zapomenout spoustu znalostí, které jsou v našem duchovním světě běžné, často pak neumíme mezi sebou komunikovat. Jenže vlastní zkušenost života v určitém prostředí a v určitém těle je pro nás nejdůležitější. Dokud naše hmotné tělo žije, jsme omezení jeho schopnostmi. Jakmile zemře, můžeme se vrátit k naší velikosti. Proto říkáme, že nám Bůh závidí. On vytvořil jen bytosti s omezením po celou dobu života hmotného i nehmotného.“

„Neboť lidské ucho neslyšelo a lidské oko nevidělo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. Tohle je citát z naší knihy knih. Jak můžete vědět, že po smrti hmotného těla zůstává duše omezená? Vy sami jste po opuštění svých těl získali zvláštní schopnosti, proč by tomu mělo být u jiných bytostí jinak?“

„Jste velice zajímavý druh, vy lidé. Vypadáte, že neumíte do pěti počítat a přitom máte vznešenou filosofii a lásku. Máte pravdu, můžeme se mýlit, nejsme jako Bůh.“

„Je pěkné, že to uznáte, Trede. Setkání s vámi bylo jistě i pro nás zajímavá zkušenost, jenže nyní bychom se již rádi vrátili do našeho světa k našim blízkým.“

„Rozumím, udělám co budu moci. Vrátím vás na vaši primitivní vesmírnou loď a dokonce do stejného okamžiku, kdy jsem vás odtamtud vyzvedl. Vzpomínejte na rasu Anci v dobrém, patrně se s vaší rasou už vícekrát nesetkáme.“

Tredos mávl rukou a Vojta i s Kim se ocitli na palubě Fenixu. Stáli na páté palubě, proti nim kráčela Dittmannová s Garciou.

„Co vy dva tady, vypadáte jako zmoklé slepice, vy jste se sprchovali oblečení?“ řekla Dittmannová.

„Kapitáne, dovolte podat hlášení. Tedy bude to na delší rozhovor…“ řekl Vojta.

„Tak se běžte převléct, čekám vás za hodinu ve své pracovně.“

Dittmannová se vydala do jídelny, Vojta s Kim šli do svých kajut, aby zapracovali na svém zevnějšku.