V roce 1931 napsal anglický spisovatel Aldous Huxley knihu s názvem Brave New World. Popisuje v ní svět, kde nikdo nemá žádné starosti a lidé tráví čas v zábavách a radovánkách. Jakékoli hledání hlubšího smyslu naší existence se pokládá za zbytečné. Moje povídka popisuje tento Brave New World o sto let později. 
 
Můj Ideální svět, podobně jako Brave New World, je svět iluze. Každé dítě od malička žije v perfektním domově, má perfektní, milující rodiče, spoustu přátel, a ve škole má samé jedničky. Ale nic z toho není skutečné. To vše je vytvořeno tím, co nyní nazýváme virtuální realita. Ve skutečnosti dítě nikdy neopustí levný byt, jeho rodiče mají k dokonalosti daleko a celá škola je jen jeho představa. Dítě to ale neví a žije ve svém virtuálním světě. Potíže nastanou, když dítě vyroste a je postaveno před problémy reálného světa. Neví, jak řešit konflikty a jak se chovat k ostatním. Neumí navázat vztah se skutečnými lidmi, najít si někoho a mít rodinu. Je pro něj jednodušší vytvořit si perfektního, virtuálního partnera, mít s ním perfektní, virtuální milostný poměr a perfektní, virtuální děti. Ale virtuální děti nejsou skutečné a můj Ideální svět spěje k zániku.
 
Mohl bych to tak nechat, a nahradit skutečné lidi virtuálním světem. Existují předpovědi, že se to stane, že počítače představují vyšší stupeň inteligence a nahradí nás. Možná je to pravda, nevím, ale ve svém příběhu se tomu pokusím zabránit. Vím, že celá živá příroda, od nejjednodušších živočichů až po ty nejsložitější, mají jeden společný instinkt: mít potomky a šířit své geny. Předpokládám, že to platí i pro lidské bytosti. Proto v mém Ideálním světě existují lidé, kteří nesouhlasí s touto virtuální iluzi. Mohou to být staří manželé, kteří chtějí mít opravdová vnoučata, nebo mladá žena, která cítí mateřské instinkty. Také to může být otec, který chce předat svou práci dětem. Všichni tito lidé nesouhlasí s virtuálním světem a já jsem vybral dva z nich: John a Mary.
 
 John a Mary jsou v důchodu, mají dost času i peněz, ale chybí jim to, po čem touží nejvíce: vnoučata. Jejich syn Martin žije ve virtuálním domě se svou virtuální přítelkyní Dianou, ale jeho rodiče by chtěli skutečná vnoučata, se kterými by si mohli hrát ve skutečném parku. Jednoho večera o tom měli se svým synem vážnou diskusi:
„Kdy už se probudíš ze své iluze a začneš skutečný život?" zeptal se ho John vyčítavě.
„Žiji skutečný život."
„Ne, nežiješ. Tvůj dům není skutečný a tvoje přítelkyně Diana taky ne."
„Ale já ji miluji, a to je skutečné."
„Ne, není. Je to jen iluze. Nemůžeš s ní mít skutečné děti,“ řekla jeho matka.
„Můžu s ní mít perfektní, virtuální děti a vy můžete mít perfektní, virtuální vnoučata."
„Nechceme virtuální vnoučata. Chceme skutečná vnoučata a hrát si s nimi ve skutečném parku.“
„Do skutečného parku už nikdo nechodí."
„My ano."
Tím diskuse skončila. Martin žil ve svém světě iluzí a nebyl schopen rozumět něčemu skutečnému. Jeho rodiče věděli, že s tím musí něco udělat.
 
„Problém je ta virtuální Diana. Je tak dokonalá, že jakákoliv skutečná žena se jí nemůže rovnat,“ stěžovala si Mary.
„Možná bychom ji mohli udělat méně dokonalou," podotknul John.
„Ale jak?"
„Je to jen počítačem vytvořená figura, a ty se dají manipulovat."
„Chceš říct, udělat ji méně dokonalou?"
„To je, co chci říct."
„Ale jak? Ty nevíš nic o manipulování počítačových figur.“
„Já ne, ale jiní ano, a my máme peníze jim zapltit.“
Byl to zajímavý nápad. Nebudu popisovat, jak John jednoho z nich našel, jen řeknu, o co ho požádal: „Udělej ji méně dokonalou."
 
Krátce poté měl Martin svůj první konflikt s Dianou. Po jejich obvyklé večeři si postěžovala: „Proč jsem to vždycky já, kdo musí uklízet nádobí?"
Nebyla to pravda, samozřejmě. Diana byla jen pouhá figura a nemohla dělat nic, ale díky virtuální realitě Martin měl iluzi, že to dělá. 
„To není pravda, já ti vždycky pomáhám," bránil se, ale nebylo to nic platné. Druhý den ráno mu neudělala snídani. „Co se děje?" zeptal se Martin zoufale, ale odpovědi se nedočkal. Tento druh mrazivého ticha pokračoval ještě pár dní a pak to vyvrcholilo:
„Mám už dost tebe a tvé lenosti!" křičela Diana.  „Vždycky necháváš věci ležet a já je po tobě musím uklízet. Nejsem tvoje služka. Kdy jsi naposledy luxoval? Kdy jsi naposled stříhal trávu? Musím já dělat všechno v tomto domě?"
„Ale Diano, co se děje? Myslel jsem, že mě miluješ."
„Dříve ano, ale teď už ne. Odcházím."
 
Martin byl zdrcen. Šel k rodičům a brečel: „Opustila mě!"
Bylo jim ho skoro líto. Poprvé v životě jejich syn nevěděl, co má dělat. Jeho virtuální svět mu nemohl poradit.
„Proč tě opustila?" zeptal se John.
„Řekla, že jsem líný, že musí za mě dělat všechnu práci v našem domě."
„Ale je to jenom figura, veškerou skutečnou práci děláš ty."
„Já vím, nedává to smysl."
„Možná by sis měl najít skutečnou ženu, se kterou bys mohl mít skutečný život a skutečné děti," podotkla Mary. Chtěla svého syna povzbudit.
 
Nevím, jestli si Martin vzal tuto radu k srdci. Možná ano. Možná, že si našel mladou ženu s mateřským instinktem, měl s ní děti a John a Mary se dočkali vnoučat. Je to možné. Ale jednou věc vím určitě. Ideálnímu světu mého příběhu bychom se měli vyhnout.