Páchla tam desinfekce, výkaly, pytle granulí. Při zemi se plížil všudypřítomný strach, cinknutý kapkou naděje. Sotva někdo prošel uličkou mezi klecemi, ozýval se dlouho frenetický štěkot, a to bylo každou chvíli. Přicházeli a dívali se, nabídli pamlsek. Odcházeli a děti pak doma kreslily princeznám a lesním vílám oči koček a psíků z betonových kotců.

Zřízenec v modrém plášti s viditelným hrbem, způsobeným snad vším tím sklízením, sypáním do misek a taháním vodítek při venčení, byl vlídný ochránce. Říkali mu psí advokát. Dělal, co mohl a když některého zatracence s veškerou výmluvností navrátil zpět do "lidského" světa, večer si doma nalil panáka griotky. Občas zalitoval, že každá lahvinka mu vydrží ve spíži až příliš dlouho.

I za Sama to bude jen doušek, stopička. Povinnost přece velí, aby byl ráno schopen znovu se postavit člověčím neřádstvům, mrzačícím těla a hlavně duše těch, které si k sobě připoutali.

Dnes měl věru důvod k povznesené náladě. V maličkém autě odjeli pryč, domů, společně - starší muž, žena a pes. Pes, sice se špatnou pověstí, zato nádherný. Snad právě jeho mohutná bílá hlava s kávově hnědým tělem a bílými končetinami mohla odjakživa za to, že si jej doposud vybírali ti nesprávní. Ti, kteří podle očitých svědectví "vychovávali" pitbulla kopanci a pak byli zděšeni, když v sebeobraně pokousal dva lidi. Bezradným trestem se stal metrový řetěz ve sklepení bez oken...

Tentokrát mu to však vyjde, cítil zřízenec v kostech, a pozvedl sklenku Samovi pro štěstí.

V jinak naprosto tiché garsoniéře po chvíli zašuměla voda. Důkladně smýval ve sprše pachy, které jeho šlachovité tělo za dlouhé, nekonečné služby v městském útulku absorbovalo. Ale nejen je...

Po večeři, snězené z mastného papíru si nařídil starodávného budíka na šestou a usnul.

Poloslepý labrador u postele, pro svůj věk již nevhodný k adopci, olízl mozolnatou ruku, která jen velmi zvolna sklouzávala dolů s pruhované peřiny.