Toho dne se vrátila Pandora z trhu jako obvykle, ale kromě košíku se zeleninou nesla ještě něco – skříňku z růžového dřeva, bohatě vykládanou zlatem a perletí. A vypadala vážně zmateně.
    Její manžel Leonides si právě hověl ve stínu fíkovníku a věnoval se několika důležitým činnostem současně: uždiboval placku s kozím sýrem, přikusoval zelené olivy a všechno to zapíjel trpkým červeným vínem z loňské sklizně. A ještě při tom stíhal střílet peckami po ptácích v koruně. Vskutku obdivuhodný výkon.
    Pandora by se neodvážila jej vyrušovat z tak bohulibé činnosti, ale musela se s někým podělit o svůj zážitek, a po ruce nebyl nikdo kromě Leonida.

    Přistoupila tedy k němu a řekla:
   „Představ si, co se mi před chvílí přihodilo. Jdu z trhu a kousek od našeho domu potkám samotného Dia...“
    „Cože, Dia?!“ vykřikl Leonides a málem se udusil olivou, kterou právě žvýkal. Vyplivl pecku a sklesle pravil:
   „Tak už je to tady! Zeus zase vyrazil mezi smrtelníky. Tys ho potkala, on se do tebe zamiloval a za devět měsíců mi bude v baráku vřískat parchant. Sice božskej,  ale parchant. Zeus prej svádí ženský na potkání – to máš... Ledu... Dafne.... Europu...“
    „Co to plácáš?“ podivila se Pandora. „ O sexu tu přece nepadlo ani slovo. Zeus se do mě nezamiloval, jen mi daroval tuhle skříňku. No, chápeš to?“
   „Chápu,“ řekl Leonides.
   Pandora byla mrňavá osůbka, ale vážila tolik, že by se z ní daly udělat Pandory tři – štíhlé jako nymfy, s ňadry jako panenská jablíčka (Leonides se na okamžik zasnil.) A taky měla lupy.  Leonides vskutku chápal, že do někoho takového se vládce bohů ani zamilovat nemohl.
   „Ty to vážně chápeš?“ Pandora nevěřila svým uším. „Že mi jen tak pro nic za nic  daroval takovou vzácnou věc?“
   „Totiž - nechápu,“opravil se Leonides. „Ale třeba ti ji nedal pro nic za nic... třeba za to bude něco chtít... třeba později... trošku něhy?“ dodal vyčkávavě.
   „Tak později... trošku něhy..!“ vřískla Pandora. „Zeus je muž činu, teda -  bůh činu! Kdyby se mnou chtěl dělat to, co si myslíš, že by chtěl dělat, tak by to udělal rovnou! A rozhodování by mu netrvalo měsíc jako tobě!“
   „Snad jsem zas  tolik neřekl,“ couvl rychle Leonides. „Jenom přemýšlím nahlas. Když ne tohle, tak možná... už to mám! Jmenuješ se přece Pandora – to znamená Vším obdařená. Možná, že si Nejvyšší uvědomil, že tě při tvém narození neobdařil úplně vším a rozhodl se to prostě napravit?“
   „To už je lepší nápad, ale jak potom  vysvětlíš, že mi výslovně zakázal tu skříňku otevřít? Na co je mi skříňka, když si do ní ani nemohu uložit šperky?“
   „Vždyť žádné šperky nemáš...“
   „Ale mohla bych mít, kdybys nebyl takový budižkničemu!... Třeba jsou nějaké šperky uvnitř,“ řekla s nadějí v hlase Pandora, ale on jí tu naději hned vzal.
  „Nesmíš ji přece otevřít,“ připomněl jí.
  „Ani malounko nakouknout?“
  „Ani malounko nakouknout!“
  „Stejně by to nešlo,“ povzdychla si Pandora. „Je tam nějaký divný zámek a já jsem jen hloupá ženská. Beztak bych ho určitě neuměla odemknout.“
   Položila skříňku na lehátko vedle svého muže.
  „Bohové mají někdy divné nápady. Takový dar-nedar! Mám prostě smůlu, tak je to! Jdu vařit oběd,“ řekla  otráveně a zmizela v domě.

   Leonides chvíli skříňku pozoroval. Bylo nad slunce jasnější, že jde opravdu o drahou věc. A kdoví, jaké poklady se skrývají uvnitř!
   Rychle se ujistil, že jeho žena se skutečně motá kolem ohniště a pak vzal skříňku opatrně do ruky. Zeus sice výslovně zakázal tu věc otevřít, ale zakázal to jenom Pandoře. O Leonidovi neříkal nic. A co není zakázáno, je, jak známo, dovoleno.
   Pandora je hloupá slepice, co občas neumí zapnout ani přezku na plášti, ale pro normálního chlapa tohle nebude žádný problém. Jenže ať se Leonides lopotil, jak chtěl, ani on nedokázal důmyslný zámeček překonat.
 
   To by v tom byl čert, abych se nedostal dovnitř, pomyslel si, nejspíš to ale bude chtít nějaké nástroje, v duchu probíral známé řemeslníky, který že z nich by mohl mít vhodný vercajk na takovou prácičku. Ihned vyloučil kováře, truhláře a  platnéře (moc hrubé), chvíli přemýšlel nad kovotepcem a pak se praštil do čela: Zlatník! Ten má droboučké kleštičky, dlátka a rydla – jako dělané na tuhle fajnovost. Popadl tedy skříňku pod paži a nenápadně se vytratil ze zahrady.

   Pandora dovařila a šla Leonida zavolat ke stolu. Jenže ouha! Lehátko bylo prázdné a po jejím manželovi se slehla zem. Co však horšího – zmizela i skříňka.
  Pandory se zmocnilo neblahé tušení.
  Vyběhla na ulici, ale tam nebylo ani živé duše, jak se také na tuto žhavou polední hodinu slušelo. Avšak z agory, která se nacházela hned vedle, doléhala až sem směsice vzrušených hlasů. Pandora se vydala za nimi. Uviděla hlouček lidí a uprostřed – ó, velký Die! – se skláněl Leonides se zlatníkem Aglaiem nad tou zpropadenou skříňkou.

   To bude průšvih, pomyslela si Pandora a dala se do běhu, až  se jí tukové polštáře natřásaly.
   A byl to průšvih, jak se patří, protože Aglaiovi se podařilo tu věc skutečně otevřít.
   Vykládané víko vylétlo vzhůru, přičemž praštilo Leonida do čela, a z nitra skříňky se vyvalil obrovský černý mrak, který se nad vyděšenými lidmi svíjel jako klubko hadů. Pak se ozvaly příšerné skřeky, ale to už čumilové na nic nečekali a rozprchli se jako hejno vrabců, když do něj hodí kámen.
   Mrak ještě jednou zakroužil nad městem a pak se rozprskl na milion drobných částic, které se rozlétly do celého světa. Byly to nemoci, války, lež , pomluva, hněv a závist – zlomyslný dar bohů lidem, kterým se do té doby vedlo až příliš dobře. 

Pandora stála samotinká uprostřed prázdné ulice a jen čekala, až ji srazí k zemi Diův blesk. Jenže Nejvyšší si dával právě šlofíka po obědě a nikdo z bohů by se ho neodvážil budit. Kromě Héry. Zvědavě sledovala, co se to tam dole zase semlelo, a pak se v podobě páva snesla přímo před zkoprnělou Pandoru.
„Podívej se do té skříňky,“ řekl páv .
„Nee,“ zavrtěla hlavou, až jí lokny lítaly. Podruhé se napálit nedá.
„Nekecej a dělej, než se ten můj vzbudí,“ páv roztáhl svůj nádherný chvost a všechna jeho oka na Pandoru spiklenecky mrkla. Takže radši poslechla. Uvnitř našla jakousi malou cácorku, šedivou a přitisknutou do kouta. Když se jí dotkla, stvořeníčko se proměnilo ve žlutý květ.
„Ten je tvůj,“ řekl páv. „Dobře ho opatruj... a ne, že to zase zvoráš,“ dodal a zmizel. Pandora si vetkla květ do vlasů a vtom se ozval seshora hromový hlas:
   „Ty hloupá ženská, podívej se, cos to provedla! Tvou vinou teď lidé okusí hořkosti a utrpení, které dosud nezažili. Jen proto, že jsi byla příliš zvědavá a neposlušná!“
  „Ale, hromovládný Die,“namítla Pandora, „já přece tu skříňku neotevřela! To on...“
  „Kdo on?“
  „Můj manž...“ Pandora se rozhlédla kolem, ale po Leonidovi pochopitelně nebylo ani stopy.
  „Já jsem skříňku svěřil tobě, potrestám tedy tebe!“
  „To není fér!“ vykřikla, ale odpovědí jí bylo jen zlověstné zadunění hromu.
  „Neboj se,“ zašeptal květ v jejích vlasech. „Jsem naděje, a dokud budu na světě já, všechno zlé se dá vydržet. Dokonce i hněv bohů.“
   „Když to říkáš...“ zamumlala Pandora, „tak ti holt budu muset věřit,“ a vystrčila k obloze prostředník. Chvíli počkala, a když se nic nestalo, popadla skříňku a rázným krokem vykročila k domovu.

   Co následovalo, už pověst neříká.
  I když Leonides nejspíš chytnul od rozezlené Pandory z každé strany jednu, byla to právě jeho žena, která vešla do dějin jako viník všech patálií, které pak pronásledovaly lidstvo v dalších tisíciletích.
  Takže, milé dámy - až vám někdo bude zase něco bude chtít darovat, jen tak pro nic za nic, pošlete ho k čertu, i kdyby to byl sám Zeus Hromovládce. Jinak se v tom povezeme znova – a to není fér, co říkáte?