Stojí to dost odvahy přiznat, že se člověku něco nelíbí. A nejen ostatním, ale i sobě samému!

Já taky, Pavle. Volný verš mi kolikrát připomíná prózu zbytečně rozsekanou do mnoha řádku.  Ono je to lehčí než rýmování, kde se mají dodržovat pravidla.

Děkuji za publikaci i za pěkná slova. Máte pravdu - není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. Já mám prostě rád rým a rytmus, volnému verši obvykle moc nerozumím.

Tu sbírku neznám, ani toho básníka, což nic nemění na tom, že každý jsme jiný, každý máme nastaven jinak nejen práh bolesti, ale taky "práh umění". V čem se jeden najde, to druhému neříká zhola nic. A není to jen o literatuře. Já to mám takhle s moderním výtvarným uměním. Nějak se nedokážu zalykat blahem a hledat hluboký přesah v pár barevných čarách na bílé zdi (které, omluva umělci, dokáže načmárat i šikovná gorila, omluva gorilám). Zato stojím bez dechu před obrazy a sochami starých mistrů.

Tímhle rozvláčným výkladem chci jen říci, že vůbec nevadí některé věci nečíst, nevidět a neslyšet...