|
Sonet zatoulaných hodin
Čas je to stádo, které ženu, přes hory ledu drží směr, denně se směje do kamer, předhání tání, než zapomenu. Ruce jsem zapůjčil ciferníkům, aby stín důsledně krájel den, do jara daleko – může ven, utíká ke smrti v tuctech dílků. Tak. Je mi líto každé chvíle, kdy pohyb mlčí zarputile, období míru bloudí s ním. Příkladně formují novou scénu, čas je to stádo, které ženu, když tikot vkládám do hodin.
Léta Páně 2025, dne 28.3. věnováno autorem
Mikeyacek
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
